Tak jsem to zas nevyřešila…

(photo credit: Jon Markussen)

… to své dilema, kde je hranice mé svobody…

Se říká: „Hranice tvé svobody končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.“

No, upřímně, to mi přijde jako taková nic neříkající fráze, která je sice pravdivá, ale kdo určí, kde vlastně že začíná svoboda toho druhého???

Kolikrát jsem už měla dojem, že se po mých svobodách šlape??

Kolikrát jsem šla a dožadovala se svých „oprávněných“ požadavků??

Podle Rosenberga (viz „Nenásilná komunikace“ a článek o ní) mám přece právo na to vyjádřit své pocity a své potřeby. A ten druhý by je měl vyslechnout.

To všechno je sice pravda, ale co pak, když zjistíte, že je to pravda jen do určité míry a v určitých situacích???

Co když zjistíte, že má svoboda vlastně spočívala někde úplně jinde, než jsem si představovala? A než jsem byla v dané chvíli schopna vidět… a pár dalších chvil schopna připustit?? :-)

Zalistovala jsem dnes v oné Mellově knížce o lásce, ze které jsem tu kdysi citovala. A jako první na mě vyskočil článek právě o tom, jak je pravda nepostižitelná.

Zřejmě je asi právě tak neuchopitelná jako ten prázdný prostor, ve kterém se tak často pohybuju a ve kterém je možné říct, že správné jednání je pouze to, které neslouží ani k „self-protection“ (jak psali v té knížce, kterou jsem hltala loni na Rhodosu), ani k „self-attainment„. Tj. nevychází – obligátně – ani ze strachu, ani z touhy.

Nemohu nesouhlasit.

I když se může zdát (a ono vlastně běžně, normálně, všeobecně, to tak je :-)), že lidé přece MUSÍ jednat buď z touhy (co jiného nás přece žene?????) nebo ze strachu (co jiného nám zabrání nelézt tam, kde můžeme dojít úhony????)….

Jen ta praxe.

Někdy mám dojem, že v praxi je to někdy velmi zamotané a velmi neprůhledné.

Jednoduché se to zdá být jen pokud se pohybujeme v onom černobílém světě buď/anebo… jenže pak tak velmi snadno sklouzneme do extrémů. Do podobných extrémů, na které jsem tento týden také narazila – u dětí (děti sebeprosazující se vs. děti neumějící spolupracovat). Anebo o dospělých žen (dítě po gymnáziu vs. dítě po třicítce).

Pravda, když se tento černobílý svět rození dětí v devadesátých letech rozpadl, přinesl tak trochu chaos.

Ale přinesl také spoustu možností a nových zkušeností.

Které tady už asi jen tak nikdy znovu nebudou…

A tak se těším, co z toho chaosu v místech, kde se řeka vlévá do moře (jak o tom zpívá Sting) jednoho dne vzejde…

Že se možná jednou opravdu naučím nacházet tu správnou hranici mezi respektem k sobě a k druhým.

A když to zvládnu já, určitě to zvládnou i jiní…

***************************************************************************

Toto je závěrečný článek dalšího týdenního tématu projektu Absurdistán 2015. Celý týden byl tentokrát věnován odstupu od druhých. Úvodní článek i bližší info k celému projektu naleznete zde.