Rozhodně nehodlám nic zakřiknout, aneb rozkvetlý květen

Ve srovnání s loňským květnem proběhl ten letošní v poklidu. Tedy v poklidu – zažila jsem v reálu pár svých nočních můr. Třeba úraz svého muže. Nebo nečekanou kritiku své práce. Nebo jizvy.

Ale možná je to opravdu tak, že vše závisí na té naší hlavě.

A že to, co by pro mě bylo ještě před pár měsíci děsným utrpením, je najednou jen tou vlnou – šplouchne, člověk trochu zalapá po dechu, ale nezačne se topit…

Bože, kdybych tohle byla uměla, když jsem byla mladší!! Kde by byl všechen ten strach, který mi jen podrážel nohy??

Co že nás to v té škole učili?????

Možná jsem se já za ten rok už konečně pár opravdových lekcí naučila…

Možná alespoň vím, kde v té své učebnici zalistovat a nalézt pomoc.

Nebo je to možná tím, že už vím, co tak asi v té své knize najdu a že mám vyzkoušeno, že to a to funguje… a to a to vůbec ne… :-)

Do jaké míry bylo Vám dáno do vínku čelit těm nočním můrám celkem s nadhledem?? Do jaké míry Vám podráží ta životní negativa nohy? A do jaké míry jste se naučili čelit svým strachům?? Nebo před nimi utíkáte tak šikovně, jak jsem to kdysi uměla já?? Tak šikovně, že jsem si ani někdy nemyslela, že to, co dělám, je únik???? :-)))))

A protože postupně poznávám, že strach má jen velké oči, začal květen tím, že:

  •  vše jsou jen takové bubliny našich přání a přízraky našich strachů (17. Bubliny a přízraky). Jen takové iluze v naší hlavě. Sny (jak jsem o tom psala loni). Již na začátku května jsem se ptala, jaká je realita za zrcadlem mé vlastní mysli plné očekávání, strachů a tužeb. A o jakou realitu vlastně stojím – o tu snovou nebo o tu skutečnou?? Ten týden jsem také najednou začala psát další básnické texty. Jako bych vnímala, že o realitě se nejlépe mluví symbolicky (Kontakt. Až zastaví se čas.) Celý první týden byl takovou jednou velkou otázkou: Co je vlastně skutečné????
  • I druhý týden se nesl v duchu iluzí. Tentokrát iluzí našich myšlenek. V duchu klece, ve kterých nás naše myšlenky vězní. Byl to týden, ve kterém jsem se vrátila k článku Osvíceni osvícenství, zatemněni rozumem – viz článek Rozumný návrat, který celý týden započal. A zakončil ho článek o slibu patřičných mezí. O slibu, který jsem dala hlavně sama sobě. Nedumat. Dávat si pozor, kam lezu. Protože je velmi snadné sklouznout do negativních myšlenek, které pak nahánějí strach. A nutí nás reagovat ne právě hrdě a s nadhledem. Je totiž velmi snadné nechat se lapit tendencí POCHOPIT…
  • Třetí týden otevřel článkem Něco o masochistech letní téma radosti. Jak žít s radostí? Jak přestat sám sobě ubližovat? A byl to zvláštní týden. Jako by mě chtěl vyzkoušet, co jsem se naučila. Jako by mi chtěl ukázat, že není třeba brát vše nějak tragicky. Že je hlavně třeba být na sebe hodný.
  • A poslední květnový týden? I ten byl o radosti ze života. O tom, jak v něm nalézt toho „kámoše“.  O tom, jak nést svůj kříž s láskou. I tento týden byl zvláštní. Opět v něm padla otázka, jak moc se svým životem vlastně kámošíme?? A co vlastně chceme – život nebo smrt??

Můj květen byl tedy měsíc iluzí a snů, hlavně těch které si sami v hlavě vytváříme. A měsíc lásky. Jo, jo. Měsíc lásky k sobě i lásky k životu. A také měsíc různých zkoušek, jak moc jsem se za ten drsný uplynulý rok naučila. A měsíc poznání, že ovoce tvrdé práce je sladké :-)

A co ten Váš květen? Co Vás naučil? Co Vám dal? Nebo vzal? Co třeba nějakou tu iluzi??? To se vždycky hodí :-)

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Absurdistán 2015, Uncategorized se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Rozhodně nehodlám nic zakřiknout, aneb rozkvetlý květen

  1. jolana88 napsal:

    Dotazy: 1) k čemu jsou dobré iluze? 2) proč máte a priori dojem, že nesete „kříž“?

    • avespasseri napsal:

      Zajímavé otázky. K bodu 1… no, to si budu muset nechat projít hlavou. Samozřejmě mi přijdou dobré, když si je tak hýčkám :-)))
      A k bodu 2. Proč a priori? To je pocit, který si obvykle člověk vypěstuje zkušenostmi… tedy nejspíš špatně interpretovanými :-))))

      • jolana88 napsal:

        je možné, že jsem ňáká posunutá (nj – to není možné, to je jisté :D), ale když čtu Vaše články (i zpětně) – prvotně začínáte u toho, jak je svět špatný, jaký je to kříž – proto tedy říkám a priori

        • avespasseri napsal:

          Nejste posunutá :-) Minimálně ne v tomto případě :-) Prvotně v těch článcích opravdu začínám u toho, jak je život děsný :-) (Klidně přitvrďme) Jenže když na gymnáziu řešíte, že je tak děsný, že myslíte na sebevraždu (a to se Vám vlastně nic extra neděje, protože problémy s rodiči ani ve škole jsem neměla a spolužáci mě nešikanovali, alespoň že tak… ale pochody myslí jsou různé), tak nejde nezačínat každý článek právě touhle premisou. Protože tak to cítíte :-) A řekla bych, že je dost úspěch, že za ten rok, kdy jsem začala s tím, že se chci s životem kámošit, jsem se dobrala k tomu, že se ráno vzbudím a řeknu si jo, dobrý, je zač být vděčný a je super být živ :-)))) Takový malý zázrak :-)

  2. Myšák napsal:

    Co se strachu ze situací týče, mám vyzkoušené, že nejlepším přítelem na odbourání je jít přímo proti němu ;-)

    • avespasseri napsal:

      Souhlasím. Člověk pak pozná, že vlastně není čeho se bát. A příště je ta hranice zas o něco dál :-)) Jen je blbý, když Vás někdo pořád dokola staví před nutnost překonávat další a další hranice… vyšší a vyšší překážky :-))))))

  3. Pingback: Nemoha rozhodnout, tož se dal probodnout… | Žít je umění

  4. Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s