23. Soud (Absurdistán 2015)

(photo credit: Andeggs)

(photo credit: Andeggs)

Tak jo.

Není to tak dávno, co jsem přišla na to, že fakt… opravdu velmi… nemám ráda, když místo odpuštění a pochopení přijde soud.

Nepomohlo žádné vysvětlování. Žádné omlouvání.

Prý jsou to prostě jen výmluvy a hotovo…

Uznávám. V tom absolutním slova smyslu (a já přece tak chci to absolutní, bláhovec) to tak zcela jistě je…

Nejsem si tak jistá, jestli splnil svůj účel. Jestli jsem se dostatečně poučila. Soud to byl dost tvrdý, a přece nevím, jestli zabral…

V některých věcech se asi nejde dokonale poučit tak, aby člověk neudělal tu samou chybu. Třeba co se bdělosti týká…

Asi je třeba se připravit na to, že za tyhle chyby budu platit ještě hóóóódně dlouho… A jako každý člověk mám dvě možnosti… buď to přijmout, nebo se tomu bránit… Nebo si to dokonce s vděkem užívat?? :-) 

Jak jste na tom Vy? Vy a chyby? Vyhýbáte se chybám? Nebo jste za ně vděční, protože se z nich můžete učit? Kterým chybám se vyhýbáte a za které jste vděční? Je pro Vás důležité, aby Vás nikdo nekritizoval? Nebo kritiku vítáte všema deseti? Nebo třeba alespoň pěti?? :-) A jak se cítíte, když Vás někdo kritizuje? A co Vaše vlastní kritická část? Jak moc jste ochotní si odpustit? Nebo sami sebe soudíte???

V tomto týdnu se vracím spíše k tomu loňskému článku věnovanému Vnitřnímu soudci. Tomu soudci v nás, který neustále něco hodnotí, neustále se mu něco nelíbí (nebo líbí)… ať je to venku, nebo uvnitř. Jsem zvědavá, co z toho tento týden vyleze. Zda poučení o tom, jak sám sebe (a věci kolem sebe) soudit míň, nebo jak být ochotný vnímat své chyby… soudit je, ale zároveň nesoudit… dává Vám to smysl??? :-))

 

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Absurdistán 2015 se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na 23. Soud (Absurdistán 2015)

  1. jolana88 napsal:

    Dotaz: a) proč mám být vděčná za chyby? b) proč – za co – bych se měla soudit? PS: článek, na který odkazujete, přiznám se, příliš nechápu. Je osobní, bez souvislostí …

    • avespasseri napsal:

      a) protože chybami se člověk učí. je samozřejmě lepší nechybovat… ale když už se stane, proč se tím trápit? Podle mě je lepší se z toho poučit.
      b) soudit se může člověk úplně za všechno :-) A to jsem myslívala, že pocity viny fakt netrpím… :-)

      • jolana88 napsal:

        Že se člověk učí chybama je nesmysl tradovaný, zbytečně, snad i století. Učíte se vlastní zkušeností, prožitky.. Kdyby se učili lidi chybama, ty „staré“ by ti „mladí“ nedělali.
        Na druhou stranu právě chybám vděčíme za pár hezkých, civilizačních vychytávek.
        Člověk se má mít rád, ne se soudit a poměřovat s okolím. Každý je jedinečný, svůj. Když něco dělám, nebudu se před ostatníma obhajovat.
        Chyby – jo, dělám chyby. Třeba zkouším věřit lidem. Já teda dopředu vím, že to „nepůjde“, ale zkouším to. Kritická – jo, jsem. V práci, v tom, co se má udělat, (co umím) chyby odpustím jednou. Pak ne. Jsem náročná. Chci, aby ti okolo byli aspoň stejně dobří jako já. Takže na výmluvy, okecávání, odpouštění atp. nehraju. A ano – lidi mají problém to zkousnout. Víte – život je hrozně krátkej. Ztrácet ho tam, kde je zbytečné si já už nemohu dovolit. Tudíž jsem k lidem upřímná. Když někdo kritizuje mě – proč ne. Pokud mi vysvětlí, kde dělám(?) chybu, je to zajímavé poučení.
        Článek jsem myslela ten novější „..kvítkem jetele“.

        • avespasseri napsal:

          Člověk se může učit z chyb… ovšem svých vlastních. To jsou jeho prožitky :-) Někdy tu chybu ovšem musí udělat několikrát, než pochopí, že tudy fakt ne :-) Já to tak mám… učím se neustále. Pravda ovšem je, že poslední dobou zažívám, že chyby, které už nedělám, líp vidím na druhých… a můžu včas zabránit tomu, aby je dělali také… a ušetřit jim spoustu času. Pokud tedy chtějí a mohou.

          Jsem člověk, který se většinou nepoměřuje s druhými v tom slova smyslu, že ten že ten je lepší nebo horší. Řekla bych, že se mám i dost ráda. Natolik, abych se poměřovala sama se sebou. Jako když jsem byla malá… skákala jsem přes čtyři metry a chtěla jsem víc. Měla jsem se ráda, nemyslela, jsem, že mé soupeřky jsou nedostižné a já děsná. Prostě jsem jen trénovala a trénovala, abych skočila příště dál, protože jsem věděla, že má hranice je dál. A tak jo, když nedělám dost a dělám přešlapy, tak je to něco, co můžu obhajovat. Aspoň by ten druhý mohl pochopit, proč jsem selhala. A čím mi může pomoct být lepší. Kde jsem udělala chybu a čím ji můžu napravit. Ale někdy je tou největší chybou právě to, že se člověk jen obhajuje, místo aby makal :-)

          U kritiky je asi důležité čeho se týká. Jsou věci, na kterých by asi měl člověk trvat bez výmluv. Ale sama na sobě zjišťuju, že jsou chvíle, kdy je náročnost druhých těžké skousnout, protože je hraně toho, čeho jsem v dané chvíli schopná. A pak jsou chvíle, kdy je to úžasná motivace. Kritika mi v zásadě nevadí. Vždycky si z ní dokážu něco odnést. Ale to neznamená, že není nepříjemná. Nebo že by se jí člověk někdy nejradši vyhnul :-) Protože dává všanc vlastní pověst, vlastní hodnotu v očích toho druhého… a stokrát si může říkat, že svou hodnotu určuju já sama. Kdykoliv si dovolím přiznat, CO vlastně cítím, tak je to vždycky záblesk paniky, že toho druhého ztratím… že překročím tu hranici toho druhého… to jeho „z touhle nebudu ztrácet čas“ :-)) Proto někdy nemám ráda chyby.

          • jolana88 napsal:

            Někdy se to, co považujeme za chybu – může v delším časovém horizontu jako nejlepší věc. Paradoxně – lidé mívají vzorce chování, takže „chyby“ stabilně opakují. Jsou nepoučitelní. Proto se řídím prostým, starým :Kdo jsem Já?. Prozradím Vám tajemství – lidé nechtějí být upozorňováni na svoje chyby, i kdyby to člověk myslel sebelépe a oni to zdánlivě přijali kladně – je věcí podvědomí, že pak si od takového člověka budou držet odstup. (tedy – pokud se nejedná o vaše orlení nebo tak, ale o „život“).
            S kritikou v práci – umět poznat kdo na co má, kde jsou jeho hranice – bývá potíž. (problém je ovšem i to, když lidem řeknete přímo, že „na něco nemají“ )
            Vlastní hodnotu – nemůžete dávat v šanc, protože je Vaše. Měla by být. Tuto možná souvisí s tím, že chcete, aby druhý pochopil (…když nedělám dost a dělám přešlapy, tak je to něco, co můžu obhajovat. Aspoň by ten druhý mohl pochopit, proč jsem selhala). Osobně to mám třeba tak, že si vyslechnu (jednou) nějaké omluvy (výmluvy), i když mě ve skutečnosti (jako 99% ostatních lidí) nezajímají. Nemá každý potřebu vše třikrát, desetkrát… rozebírat. Já jsem na kritiku zvyklá odmala. Necítím ji jako něco špatného. Nevyhýbám se jí. Naopak – beru to jako zpětnou vazbu. Mám kolem sebe lidi s nimiž mluvím upřímně – a oni se mnou. A servítky si neberou. (tatin už se naučil. Měl s tím, pravda, zpočátku, problém. Asi jako vy)

            • avespasseri napsal:

              Jo, jo… chyba se může ukázat jako něco správného :-) Nebo právě ona (že si nabijeme kokos) může být ta nejcennější lekce v našem životě.

              To mi povídejte, že člověk nerad slyší, že chyby dělá :-) Není vůbec snadné si to přiznat a není vůbec snadné se stýkat s těmi, u kterých si nikdy nemůžete být jistí „co zas na Vás vyšťourají“ :-)) Znám to na sobě… o to chápavější jsem pak jako učitelka. Protože při výuce jazyků jsou chyby nutné, očekávatelné a právě na nich se člověk naučí nejvíc. Jenže lidi si už ve škole zvykli, že chyba je průšvih. I při orlení začnou být lidi nervózní, sotva je začnu obcházet :-)) Nepamatuji si přesně, ale ono trvá několik pokusů, než se člověk naučí něco nového (nebo odbourá chybu)… když to vezmu z vlastní zkušenosti, uvědomuju si, že poprvé mě většinou někdo musí upozornit, podruhé si to uvědomím sama, ale třeba až později, potřetí v okamžiku, kdy něco dělám (nebo řeknu), napotřetí se možná zvládnu už i opravit… pak nějakou dobu to možná bude fungovat… a na podesáté to nejspíš zvořu zas :-)) Možná to chce jen trochu trpělivosti :-))) Ale chápu, člověk má nervy jen jedny a v práci je lepší si najít někoho, kdo už se moc neučí, ale jede to dobré, co umí :-)))))) S oním pochopením se to má tak, že jsou okamžiky a lidé, kdy je pochopení pro Vás zásadní… a kdy se o ně ani nesnažíte :-)

              Navíc je taky trošku (ale někdy ne zas tak moc) rozdíl, zda kritizuje někdo Vás (no, na to bacha), nebo Vaši práci… jestli někdo řekne „v tom překladu jsou ty a ty nesrovnalosti a chyby“, nebo „to je tedy děsný, jsi k ničemu“. Jak říkám, ta konstruktivní kritika… ta spolupráce na tom, aby něco bylo lepší… to je něco, v čem vidím smysl. I proto vlastně po druhých vyžaduju, aby chápali, proč dělám to, co dělám… ne jako obhajoba nebo výmluva, ale jako prostor k diskuzi a pomoci a spolupráci. Věci se lépe mění, když se ví, „proč“. Ten druhý způsob kritiky je z mého úhlu pohledu k ničemu a jen ubližuje. Nebyla jsem na nic takového zvyklá a zpočátku mě hodně šokovalo a bolelo, když někdo něco takového vytáhl. Není tam prostor k hledání společného jazyka. K pochopení. Není tam vztah. Je tam jen odsouzení. A protože sama jen tak soudit neumím (hodit to na to, že je to blb atd.), hledám neustále cestu, jak se s tím vyrovnávat. Dneska už to neprožívám tak tragicky, ale stále se učím… :-))

              • jolana88 napsal:

                dotaz – jak můžete vyžadovat od druhých, aby chápali? př. já to mám tak: jsou věci, kterým rozumím, ale nechápu je. Mnohdy ani nechci. A rozhodně nechci, aby mi někdo něco vysvětloval. Já si řeknu svoje – on si řekne svoje – hotovo.
                Konstruktivní kritika – víte, na to musí být dva. Protože pokud se 99% lidí nafrčí jen co slyší:“je třeba“ – nikam se nedostanete. A to je, bohužel, realita. Nehledě k tomu, že začnou „argumentovat“ (omluvami, výmluvami..) – a u mě konečná.
                Vcelku chápu, že s osobní kritikou máte problém, pokud jste na ni nebyla zvyklá. Jsem obrněná :))

                • avespasseri napsal:

                  Vyžadovat je možná silné slovo. Myslela jsem to tak, že prvotní pro komunikaci je pro mě snaha obou stran pochopit (rozumět) východiska té druhé strany. Bez toho nemá žádná komunikace smysl, je to jen přetahování a prosazování svého. Což většinou končí špatně. Vyžaduji znamená „v těchto hranicích se pohybuji“, buď na to přistup nebo ne :-)) Není nutné, aby nakonec ten druhý porozuměl (pochopil… v mých očích jsou to synonyma), důležité je, aby alespoň připustil možnost dívat se na věci z více stran. Otevřít se tomu, že to všechno může být i jinak. Podle mých zkušeností právě na uzavřenosti a zaslepenosti většina vztahů ztroskotá. Ti druzí chtějí jen, abychom ji potvrzovali jejich přesvědčení… pokud neladíme s jejich názory, jsme ti špatní a není radno se s námi vůbec bavit. Nemám potřebu vysvětlováním přesvědčit nebo se vymlouvat a fakt je, že to asi spousta lidí nechápe, protože je to jinak běžná realita. Většinou si ráda vyslechnu vysvětlení toho druhého, pokud je v tomto ranku. Pokud by se mi servírovaly jen vytáčky, proč co nejde líp nebo jinak… tak by to byla u mě asi taky konečná :-))) Už jen proto, že taková diskuze by neměla smysl vůbec žádný :-)) To je pravda, nedivím se, že to tak máte :-))

    • avespasseri napsal:

      Který článek máte na mysli? Odkazuji na dva…:-)

  2. Pingback: Ten tajuplný květ, který nás naplňuje láskou… | Žít je umění

  3. Pingback: Červnové: „Co mám sakra dělat?“ | Žít je umění

  4. Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s