Když já byla kvítkem jetele…

Končí další týden a i tento týden nabral zvláštních rysů…

Se mi to tak nějak poslední dobou děje…

Naštěstí se to obvykle nese v celkem pozitivním duchu…

Týden o radosti z bytí (tedy ne že by se mi dařilo předsevzetí z pondělí – vstupovat do nového dne s radostí… co Vám??) pravda nabral obrátky ve stylu „Nechtěla jsem tu být„. Proběhlo i werichovsko-shakespearovské zamyšlení na téma Být či nebýt. Naštěstí se zatím probodávat nehodlám :-).

Ale zároveň jako by objasnil, proč jsem tu vlastně nechtěla být.

Tak mi to alespoň přišlo. Najednou jako by do sebe zapadlo dalších pár puzzlíků. Najednou jsme měla dojem, že chápu, proč všechny ty obranné hradby. Proč jsem se kdy bála toho všeho, čeho jsem se bála. Proč jsem se vyhýbala tomu, čemu jsem se kdy vyhýbala. Proč všechen ten pocit zranitelnosti…

Zní to praštěně. Sama to neberu nějak vážně. Přijde mi to naprosto za vlasy přitažené. Jde o jeden minulý život, který se mi prolíná do toho dnešního… a já přece minulé životy moc neberu. Pamatujete na jeden z mých prvních článků – Jak jsem zachránila svou prapraprababičku – kde jsem si z představ minulých životů tak trochu utahovala??? Nezamítala. Ale zároveň jsem nechápala, k čemu je to tak asi dobré rýpat se v minulých životech. Jako by nestačil ten jeden teď a tady?? Nemluvě o tom, že v tom neduálním světě, který mě přitahuje víc, nedává něco takového absolutně žádný smysl…

A přece se omlouvám všem těm, co na reinkarnaci věří, a kteří se ve svých minulých životech „rýpali„. Ačkoliv jsem si celý ten příběh pak převedla do symbolické roviny, která je mi bližší, ten hmatatelný příběh má větší sílu. Ohromnou sílu pochopení a smíření. Je to asi něco podobného jako horoskop. Praštěné, neuznávané, ale moc přinést pochopení a smíření to má. A to je asi to hlavní??

Je to jako film. Můžete si přečíst analýzu nějakého filmového vědce o symbolice příběhu a jednotlivých obrazů. Ale nepohne to s Vámi tak, jako když sledujete téměř 2 hodiny celý film.

Je to jako sen. Můžete si ho nechat vyložit nějakým psychologem (nebo zalistovat ve snáři), ale ten výklad nebude mít nikdy tu sílu prožitku…

Celé to může být stejně nereálné jako film nebo sen, ale i tak je to mocné…

A to všechno jen díky jedné hodince a půl, kdy jsem měla pocit, že všechno, co dělám, je špatně :-)) A že žádná má sebemenší chyba neujde pozornosti a budu se s ní muset nějak vypořádat. Že ačkoliv mám dojem, že líp už nemůžu, tak můžu. A musím :-) Asi proto, že jsem Kozoroh, co tak rád skáče po skalnatých horách a dere se vzhůru? A protože jsem si loni bláhově řekla, že nic než to nepodmíněné a vlastně absolutní mě nezajímá??? :-)) Znáte ten děs, který se člověka zmocní, když si uvědomí, co vlastně chce a co všechno to vlastně znamená?? :-))

A otázka pak nezní: Být či nebýt, ale Otevřít se své zranitelnosti nebo neotevřít?? Protože když se neotevře, nemůže vstoupit do oné říše Ankou (Unconditional)… a může věčně vymýšlet různé obranné mechanismy… život za životem… a i tak trpět… možná právě o to víc…

Co Vy a minulé životy? Věříte na reinkarnaci? Zkoumali jste někdy nějak své minulé životy? Nebo se Vám stalo tak, jako mě, že prostě z ničeho nic se Vám v hlavě vynořila dlouhá řada asociací, která byla tak neuvěřitelná, že to prostě nešlo přejít jen tak?? To už se mi tedy stalo před pár měsíci. A chápala jsem je trochu jinak. Jako humorné vysvětlení toho, proč dnes prožívám to, co prožívám. A dál jsem se tím nezabývala. Ale tento týden se mi to vrátilo zas a nabylo to mnohem hlubší, mnohem bolestnější… ale v posledku velmi osvobozující podoby…

*****************************************************************************

Právě jste dočetli (to jste dobří… bylo to dost dlouhé :-)) další závěrečný článek projektu Absurdistán 2015. Tento týden byl věnován tématu radost ze života (i v pekle). Úvodní článek týdne najdete zde.