Jestli já to nepřehnala… :-)

(photo credit: zorilla/Barry)

Vyrazila jsem s dcerou v sobotu na festival Indické kultury v Rosicích u Brna.

Když jsme se vrátily domů, tvrdila, že se tam asi přestěhuje…

• Navlékla se do mého „zámotu na pláž“ (nějak mě nenapadá ten správný český název), který tak trochu vypadá jako sárí (protože to své, které jsem jí kdysi vyrobila z nadbytečného kusu látky, si rozstříhala a vyrobila z toho jiný kostým…).
• Nalepila si bindu (takovou tu ozdobu na čelo), které jsem jí musela koupit, protože ty naše už dávno všechny vylepila. Toto ale bylo větší a krásnější. Taky dražší, no…
• Když jsem po ní ale požadovala, ať nám zatančí ten tanec o tom, jak Krišna jako dítě kradl máslo, tak jsem se ničeho nedočkala…

Jo, jo. Nakonec to byla akce Haré Krišna…

Tak snad mi to dítě – křtěná katolička – bláhovým multikulturalismem své matky nezradí svou tisíciletou kulturu…

Ale líbilo se mi tam moc.

• Dala jsem si pár indických pochoutek (miluju indickou kuchyni!)
• Poslechla pár indických písní.
• Podívala se, jak se ta jídla vaří (a kdyby dcera zrovna nechtěla jít vysypávat pískem nosorožce), tak bych i ochutnala…
• Podívala se na to, jak vypadá púdža (bohoslužba) od začátku až do konce (na Srí Lance jsem nikdy celou pořádně neviděla). A na závěr dostala požehnanou kytičku. Původně jsem myslela, že ji cestou na vlak donesu na hrob té mé kamarádce, kterou jsem tu před nedávnem vzpomínala. Shodou okolností pocházela právě odtamtud…

Ale kytička byla maličká… vítr by ji odvál…

Haré Krišna, Kristus, Buddha nebo Alláh… když mně je to v okamžiku, kdy vnímám prostě jen oddanost a přívětivost a radost, vlastně jedno…

Vždycky se pak v tom prostředí cítím dobře. Nemám potřebu nikoho přesvědčovat, že se řítí do pekel. Hodnotit. Soudit. Důležité pro mě je, zda jim jejich životní přístup přináší radost. A také lidem kolem nich…

Kéž by spolu mohla jednotlivá náboženství právě takto spolu žít…

Právě v Indii je božstev fůra a nějak to nikoho z místních extra neiritovalo (neříkám že vždy) …

Na Srí Lance si to křesťané, buddhisté, hinduisté i muslimové také pěkně žili bok po boku…

Neslyšela jsem o žádných extra velkých sporech…

I když kdo ví…

Ale má zkušenost se všemi upřímně věřícími, ať už v Egyptě, Jordánsku, Izraeli, Evropě nebo na Srí Lance, byla, že všichni mě respektovali…

Mluvili o své víře s posvátným nadšením „Vidíte toho slona? To je náš pán Ganéša!“ Ale netahali mě za ruku a nenutili mě se mu klanět. Nenutili mě ani pětkrát denně se modlit. I když by byli jistě rádi.

Jakpak ne?? I já velmi ráda předávám to, co mi přináší hlubokou radost a klid, a vždycky jsem šťastná, když to zkusí a pak vypráví, že je to super… :-))