Ten tajuplný květ, který nás naplňuje láskou…

(photo credit: Serge Melki)

(photo credit: Serge Melki)

Tak ano… týden, který začínal článkem 22. Soud, byl týdnem soudů a emocí :-)

Jak očekávatelné…

Byl týdnem, kdy člověk nemohl soudit hnutí Haré Krišna, i když je to fakt podivná čeládka :-) Ale tak hezky podivná…

Když jsem na indickém festivalu (psala jsem o něm zde) viděla, s jakou radostí chystají jídlo… pak ho Krišnovi obětují… a pak ho rozdělí mezi diváky, inspirovalo mě to. Když ráno chystám sobě a dceři snídani, nemyslím na hlouposti, ale zpívám si :-)))

Neexistuje lepší začátek dne :-) 

Zjistila jsem, že se nemůžu připojit k tomu celorepublikovému odsuzování uprchlíků… nevidím TV záběry, vidím ty lidi. Setkala jsem se s jednou takovou rodinou osobně (a psala o tom zde). A propojilo se mi to se starým článkem o holokaustu a o Židech, kteří jako děti prošli koncentrákem, a se kterými jsem kdysi dělávala rozhovory. A tak nemohu než nevidět ty malé tři bratry z Damašku. A nemohu nevnímat, že nemáme problém jen my v Evropě, ale všichni normální lidi na celém světě… a jak smutné je, že pro pár šílenců nemohou normální lidé žít v míru tam, kde je jim nejlíp…

To je snad to jediné, co soudím…

To jediné, co by člověk měl soudit.

A zjistila jsem, že to jediné, co bych asi neměla přijímat, je strach a chtivost. Ani u sebe, ani u druhých. Chtivost ve smyslu touhy dožadovat se něčeho, co vlastně nepotřebuju. Všechny ty únikové strategie, ke kterým se všichni tak rádi ve snaze se ochránit nebo něco získat sami pro sebe uchylujeme…

Jsou pochopitelné.  Jak jinak přece?? Ale vůbec nikam nevedou (či spíš vedou přímo do pekel a jedno už máme před branami) a rozhodně není dobré se tvářit jako že „to nevadí„.

No a jak jinak tedy??

  • Přijímat věci tak, jak jsou – nestavět se proti nim. Nechtít nic jiného a netlačit do toho slona, ve snaze s ním pohnout, ačkoliv je nad naše síly.
  • Ale ani neuhnout ze strachu ani o píď z cesty (pamatujete na toho přerostlého chameleona z pohádky Princ a Večernice??)
  • A dělat přesně to, co je potřeba – podat pomocnou ruku, nebo přes ni plácnout. Každá situace je jiná. V každé je potřeba dát něco jiného. Ale v žádné není třeba brát nebo utíkat…

A odkud je možné brát, abychom mohli dávat? Když tedy nemáme brát??

No, je to v tomhle ateistickém státě trochu kontroverzní, ale Sting to v jedné krásné písničce docela dobře vystihl – všichni sníme o tom prameni v poušti, o té růži a její vůni, která nás mučí svou nedostupností. Nedá se uchopit. Není možné ji vidět. Ale cítíme ji a naplňuje nás láskou…

******************************************************************************

Toto je závěrečný článek týdne, který byl v rámci projektu Absurdistán 2015 věnován onomu soudci v nás. Úvodní článek i odkazy na bližší informace k projektu najdete zde.

 

 

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance, Kritika, Láska se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Ten tajuplný květ, který nás naplňuje láskou…

  1. Pingback: Červnové: „Co mám sakra dělat?“ | Žít je umění

  2. Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s