Červnové: „Co mám sakra dělat?“

(photo credit: Richenza)

Tak často mě pronásleduje otázka „Co je správné„?

Nesnáším chyby. Ubližují mě i druhým.

Znáte ten fórek o jezdci na velbloudu, který se řídil slovy uf (vpřed) a ufuf (stůj)? Jak jezdec zastavil velblouda těsně před propastí? A pak si ulevil???? Uf.

Hmmm… příběh o bdělosti. A o fatálních následcích jedné chyby.

Také mívám někdy pocit, že chybička k chybičce a následek může být fatální.

Nedávno zase přišla má spolužačka na FB se statusem o příběhu jednoho starého pána, který jedním  chybným rozhodnutím zahodil v podstatě to, co celý život budoval…

Můžete mi říkat stokrát, že „chybami se člověk učí… a že každá chyba je vlastně jen krůčkem k tomu naučit se víc„. Ano. Je to pravda. Však to znám a praktikuju. Ale pravda je i jiná. Protože pravda, jak jsem tento měsíc také psala, je nepostižitelná…

Zdá se, že celý červen byl právě o té snaze najít tu správnou cestu. Tu, která nebude ani na úkor mě samotné, ale ani na úkor lidí kolem mě. Bylo mi řečeno: „dělej to, v čem jsi uvolněná a v pohodě, tak nemůžeš ublížit ani sobě, ani druhým.“ Hmm. Co si o tom myslíte Vy? Můj kompas říká jen: Tvé jednání by nemělo vycházet ani ze strachu (self-protection), ani z touhy (self-attainment). Ani z touhy se chránit, ani z touhy získat něco, co vlastně nepotřebuješ. Víc a víc…

A jak to tedy bylo detailněji?? Týden za týdnem?:

• Celý měsíc začal článkem 21. Návrat k Já, Já, Já…. Právě tou otázkou, „co dělat?“ Jak propojit Já a Ty do toho správného vztahu?? Aniž bych zapomněla pro Ty na Já a aniž bych pošlapala Ty kvůli Já. Nepřenesu přes srdce jednat jinak! Tento týden nakonec skončil článkem Tak jsem to zas nevyřešila. To dilema, kde je hranice mé svobody. Výmluvné, že? Ten týden jsem se ještě plácala v tom ohromném chaosu… v tom prostoru, kde má člověk pocit, že je to všechno strašně zamotané a nepostižitelné. Že kolikrát je svoboda někde v něčem úplně jiném, než jsem si předtím myslívala. A ve víře, že na to jednou přijdu…
• 2. týden jsem se vrátila k článku loňského Absurdistánu „Milovat peklo„. K otázce: „jak vstupujete každé ráno do života?“ Vítáte ho jako kamaráda, nebo si z něj děláte svoje vlastní soukromé peklíčko? Ten týden mě vrátil do minulosti… dokonce snad i do nějakého minulého života. Kdo ví? Ale rozhodně se ten týden rozhodl, že trochu osvětlí mé dětské „já jsem tady být nechtěla„. Proč? Proč ten pocit zranitelnosti? Proč mě tak strašně vyvádí z míry, když jsem pod drobnohledem a žádná má chyba nemá šanci uniknout pozornosti? Jenže když já jsem se před rokem rozhodla, že nic než to absolutní a nepodmíněné pro mě nemá smysl :-) Blbý. A ta jediná otázka pro mě není být či nebýt, ale otevřít se své zranitelnosti, nebo si dál hrát s těmi všemi obrannými fidlátky?
• Co tedy dělat? Jak vůbec můžu mluvit o hranicích svobody, když se radši schovávám za všechny ty hradby? Když se tak bojím chyb a odsouzení? Třetí týden začal právě článkem věnovaným Soudu. Tomu, že někdy nepomáhá vysvětlování ani omlouvání (jsou to jen výmluvy). A co dělat s tím vnitřním soudcem, který pořád něco hodnotí (líbí/nelíbí). Celý týden pak skončil poznáním, že ta jediná věc, kterou mohu odmítat (a ne se tvářit, že to nevadí),  je chtivost a strach. U sebe i u druhých. Je potřeba přijímat věci tak, jak jsou – nestavět se proti nim. Je potřeba neuhýbat ze strachu ani o píď z cesty. A dělat přesně to, co je potřeba – podat pomocnou ruku, nebo přes ni plácnout. Každá situace je jiná. V každé je potřeba dát něco jiného. Ale v žádné není třeba brát nebo utíkat. A odkud brát sílu? Jak zpíval Sting –  žene nás touha po oné růži uprostřed pusté pouště. To je ten květ, který v nás vzbuzuje lásku.
• A poslední čtvrtý týden byl tedy týden věnovaný lásce. Absolutnímu přijetí a ocenění hodnoty toho, co máme. Jenže láska nemá být přece hlavně o nás? A tak celý týden končil krásně. Klidem a mírem navzdory všemu. Přesně to, oč jsem loni tak prosila, a kvůli čemu jsem se celý rok tak často dívala do propastí – abych zjistila, že nejsou tak děsuplné. Zjistila jsem, že nejsem tak zranitelná, jak jsem si myslela. Že to, co by mě loni trápilo, dokážu letos v pohodě ustát. A vzpomínkou na to, jak jsem kdysi dokázala tancem vyjádřit sebe sama… a vůbec jsem se nebála…

Jaká je tedy ta správná cesta???

• Tvá svoboda je jinde, než myslíš.
• Jednej tak, aby sis nedělala ze života peklo.
• Nezbývá Ti než se otevřít své zranitelnosti a přestat hrát ty obranné hry.
• Přijímej věci tak, jak jsou. Neuhýbej ze strachu ani o píď. Přizpůsob se situaci – někdy je dobré pochopit, někdy je třeba plácnout.
• Rozhodně nepřijímej ani chtivost, ani strach. Není potřeba brát, ani utíkat.
• Nalaď se na tu lásku k oné vzácné květině uprostřed pouště. Na tu jedinou možnou touhu – po onom absolutním a nepodmíněném.
• Pak můžeš zažít klid a mír navzdory všemu. Navzdory tomu, co Tě ještě loni děsilo a vyvádělo z míry. A rozpomenout se na to, jak úžasné bývalo vyjádřit svobodně sebe sama…