Nejkrásnější město na světě!

Fotografie0354Nemůžu si pomoct.

Odhalím tady na tomto anonymním blogu víc, než jsem odhalovat chtěla.

Své rodné město.

Mám totiž velkou chuť sdílet něco, z čeho jsem nadšená až za hrob (a že u nás v rodném městě máme krásné hroby, kam se každý Štědrý den chodíme „kochat„, a obzvlášť architektonicky proslavené krematorium).

Byla jsem totiž včera v letňáku. Kde jinde už ten film vidět, když dnes už je to tak, že film dávají v kinech jen chvilku a pak už jen TV, DVD, ATD.

Ten film se jmenuje Hodinový manžel a hlavní roli v něm hraje mé rodné město. A můj rodný bazén…

Ten bazén vypadá pořád stejně i po 40 letech. Úplně jsem se tetelila. To je přesně to místo, kde jsem se učila plavat. Přesně to místo, kde jsem trávila spoustu času, protože jsem vždycky ráda plavala. A hlavně, máme bazén „za rohem„. Doslova. Přesně to místo, kde jsem stávala strašně dlouho pod sprchou, abych si užila tu padající vodu. A abych se zahřála. Doma jsme měli jen vanu (ale i tu jsem zbožňovala).

Vždycky jsem si říkala, jak by bazén asi vypadal bez vody. Chachá :-) Ale že bych si v něm udělala byteček, to mě tedy nikdy nenapadlo…

Ve filmu se objevilo spousta míst, která mám ve svém rodném městě ráda. Labe. Vzpomínám na ty dlouhé pohledy z elektrárny dolů na čeřící se vodu. Vzpomínám na to, jak se náš starý jezevčík bál přecházet lávku přes elektrárnu na Ostrov.

Vzpomínám, jak nás kdysi kdosi s kamarádkou vyhnal ze Špičky u přístavu, protože se mu nezdálo, že si tam zakládáme ohýnek. Pravda, kolem spousta stromů.

Vůbec je mé rodné město plné stromů. A je tak malebné. A romantické. Hradby. Hmmm.

Jako správná Polabanka jsem jezdívala na kole. Všude. I do práce v druhém trimestru těhotenství. Jezdívala jsem, pravda, do práce i na bruslích. Tenkrát byl takový mráz, že i Labe zamrzlo…

Dodnes tam ráda s dcerou jezdívám. Kolem Labe už bohužel není jen taková úzká cestička a nikde nikdo. Spousta kol a spousta inline bruslařů. Na můj vkus a vkus našeho starého psa, který se ještě procházel po té cestičce, až moc. Je to prostě takový ráj cyklistů – kousek od Prahy, několikakilometrová trasa do Poděbrad i dál, hradby, turecká věž, vodárenská věž. Bohumil Hrabal. Pivovar. A hlavně cukrárna hned na náměstí. Myslím, že spousta Pražáků tam jezdí velmi ráda. Ale stále se dá jít kolem Labe i na procházku. Stále je možné tam krmit labutě. Dnes už je možné tam sledovat i ondatry.

Na kole se dá dojet k písečným přesypům – druhá Sahara se tomu říká. Dá se dojet ke koupališti. Dá se dojet i do Poděbrad – a to je, jak známo, na srdce nejlepší. Já tam své srdce také nechala… na jízdárně. Jezdívala jsem tam jako malá holčina na základce na kole i vlakem. Tam i zpět. Dnes má spolužačka nenechává stejně starou dceru jet na kole ani do školy…

Jó, to byly doby, kdy jsem ještě slušně sportovala, tenis hrála u nás na Rémě, na koních jezdila v Poděbradech, na kole tam i po městě, plavala v písečáku nebo na jezeře a v zimě v onom proslaveném bazénu…

A do nemocnice, která je hned za bazénem, si chodívala hrát… a do knihovny…

Holt už tenkrát jsem si dělávala věci po svém…

Už se moc těším… to bude opravdu ta nejlepší dovolená, přesně jak jsem o tom minule psala! A co Vy a Vaše rodné město???

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Na cestách se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Nejkrásnější město na světě!

  1. Pingback: Indiana Jones a já, aneb vliv TV na děti | Žít je umění

  2. valkil napsal:

    Moje „rodné“ město jsem už taky představila. A jak tak čtu, na kolo jsem zapomněla, protože na něm jsme byli taky jako doma. A že se tam vždycky hodně jezdilo. Na koupaliště jsme to měli skoro přes celé město, to pak byla nezbytnost. Když jsem byla ještě malá, vozil mě děda na nosiči, na něm deka, aby to tak netlačilo. A pak už jsem podědila prastaré kolo pionýr, paprsky jsme omotávali barevnými drátky, aby byly hezčí, občas si do nich kolíčkem přišpendlili pohlednici, abycho byli zdálky slyšet. A jezdili jsme pořád, bez držení, smykama, všichni na svém starém kole, které jsme měli mnoho let (nerozdíl od současných dětí, kterým se pořizuje kolo každé dva roky pomalu), a když chtěli větší, kradli jsme mámino, nebo dědovo, na kterém jsme museli jezdit pod tyčí. A kolik nás na tom kole občas jelo… Pěkné vzpomínky.
    To tvoje rodné město vypadá taky moc hezky – osobní vzpomínky každé místo vždycky zkrášlí :)

    • avespasseri napsal:

      Jo, kolo. Manžel mi teď moje staré kolo opravil… je to velký nezvyk. Jiný posed a bez přehazovaček… když jsme se blížili ke kopečku, chtěla jsem přehazovat, a když jsme jeli po rovince, chtěla jsem přidat na převodech :-))))
      My měli nejbližší letní koupaliště 8 km :-)))))) Když udělali písečák tak 6 km :-)

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s