O tureckých plus a mínus…

No a co jinak říct o dovolené v Turecku kromě těch čachrůmachrů s hotely, o kterých jsem už psala?

Letos jsem si to neužila tak dokonale jako loni na Rhodosu v tom malém hotýlku, kde nebyly nekonečné stoly jídla, animační programy, několikapokojové pokoje a tobogány. Chyběla mi tam pohodička u bazénu, kde malá jezdila na skluzavce do vody, hrála tam příjemná hudba (volume up tak akorát). Každé ráno jsem chodívala cvičit ten svůj čchi-kung a každé odpoledne meditovat… ostatně meditovat se dalo i u bazénu velmi pěkně. Byly jsme tam přes týden, nic neřešily, nic jsem nečetla, kromě útloulinké knížky o dokonalostech bódhisattvy, kterou jsem si kdysi dovezla ze Srí Lanky, a já se domů vrátila tak vyklidněná, že následujícím událostem trvalo dost dlouho, než se jim podařilo mě vykolejit…

• Letos jsem kromě pár jiných praxí čchi-kung cvičila jen sporadicky (což byla asi zásadní chyba), jenže když já ráno tentokrát dost vyspávala a přes den nacházela jen málo prostoru a soukromí. Na meditaci nějak pořádně nedošlo.
• Místo u bazénu s drinkem z baru nebo v moři jsme posedávaly po recepcích ve Splashi a v Marin.
• Četla jsem si Dicka Francise (pár stránek). A Cestu k lásce od A. Mella (asi nejlepší meditativní čtenivo).
• Jen ta knížečka o bódhisattvech mi zůstala. (Pamatuju si, že loni jsem si z ní odnesla 2 věci – že morálka je něco jiného, než jsem si celé roky myslela, a že chovat se morálně snad ani není v mých silách. Ale za celý rok jsem dostala takových pár lekcí, že se mi jednotlivé kapitoly nečetli už tak nevěřícně, ale s mnohem větším pochopením… je to prostě síla…)

A líbilo se mi tedy alespoň něco????

Jo!

Pokoj byl krásný. Tobogány jsme si s dcerou užily tak akorát. Vařili velmi dobře. Nikdy nezapomenu na svých obligátních 7 lívanců s jogurtem, marmeládou a ovocem k snídani. A jedno vajíčko. Nic jiného jsem pak už k snídani ani nejedla. Snažila jsem se dodržovat pravidlo, že večeře bude víc zeleninová a s minimem zákusků (zákusky nebyly zas tak dobré, aby to nebylo tak těžké dodržet). Balil mě číšník. Ten nejošklivější, který tam byl. Voda byla teplá. V moři i v bazénu. Vzduch byl teplý, horký, tak akorát. Večer jsme se procházely jen v šatičkách. Dala jsem si vodní dýmku. Asi naposledy v životě, sotva jsem došla domů, jak se mi motala hlava. Neřesti asi nejsou pro mě :-) Výlet do Alanye (a přilehlé jeskyně v horách a na pirátskou loď) byl zajímavý. Nejvíc asi v tom, že průvodce byl německy mluvící Turek, takže hodiny odjezdů nám psal na papírek.

A hlavně! Hammám!

Byla jsem kdysi v jednom v Granadě (jo, to je to město, do kterého dnes proudí hory turistů kvůli památkám, které nám tam zanechala muslimská invaze). Tenhle hotelový byl výrazně jiný, ale to polévání vodou v mramorové místnosti a peeling, jak to ukazují ve Velkolepém století (a jak si ho užíval sultán a jeho harém), to jsem zažila. Cítila jsem se úplně opečovávaná jak ta sultánka.

Jenže ze všechno největší úžas jsem zažila z Thajky jménem Ponk, která mě dělala v rámci úvodí procedury, na kterou tam všechny lákali, masáž celého těla. Žena to byla ve středním věku, ale byla rychlá a silná – i můj masér, kam se na ni hrabe :-) Bylo to prostě dokonalé. Pak naklusal doktor a že mám podle Ponk problém tam a onam (no, však já vím, ale ona věděla i to, co ostatní přehlíželi)… a já celkem bez rozmýšlení souhlasila s další masáží. Chodila bych klidně každý den, kdybych na to měla… :-)

Když mě ale začaly bolet nohy z těch všech schodů v jeskyni a při výšlapech na tobogány, řekla jsem si, že nechat se masírovat by nezlepšovalo to, s čím jsem přišla, ale jen by urovnávalo to, co jsem si uhnala nově. Jak jsem chápala, proč na Srí Lance v ajurvédském centru při hotelu nechtěli, aby turisti jezdili během léčby po výletech…