Jen houšť, ať je nějaká sranda, co…..

(photo credit: ufoncz)

Že bych se zas potutelně usmívala?? Jak na té dovolené, kdy jedni byli vzteklí, druzí smutní, další unavení (a mému dítěti to nějak všechno bylo fuk? :-))

Jo, právě proto, že UŽ ZAS!

No, kdybych nejela v Absurdistánu, třeba by se mi tohle všechno nedělo…

Ale kdyby se dělo, tak zas bych si zas bez Absurdistánu mohla myslet, že to je reálný a ne nějaká absurdní hra?????

No, to bych asi nedala…

Právě jsem dopsala shrnutí července. Jako by mi potvrzovalo, že se pořád pohybujeme v tom samém příběhu. Jen zatímco tenkrát jsem to všechno vnímala tak trochu „nanečisto„, najednou to nabírá na grádech… a tváří se to děsně „načisto„.

A přece ta pravidla jsou stále stejná, ne?

• Jakýkoliv konflikt je jen iluzorní…
• Kritika někdy může bolet, ale pročistí… a odhalí toho, koho to bolí… a ten se rozplyne…
• Zásadní je „nechytat se„, nedotýkat se neustále toho, co pálí…
• Zásadní je respektovat sebe (být na sebe hodná) a také chápat a soucítit
• Protože kdo chce brát a myslí jen na sebe a na to, „jak on děsně trpí„, ten zavrávorá, kdo nabízí, je silnější… a klidnější…

No, neříkala jsem někdy, že miluju experimenty? A adrenalin?

Tak šup hurá do toho, teď se ukáže, co je na tom všem pravdy, nebo jestli si to jen všechno namlouvám… :-)))))))

Už jednou jsem to všechno v červenci prožila, teď to přichází znovu, jen na jiné úrovni… kde se cítím ještě zranitelněji… a přece právě před tou zranitelností nemáme utíkat! (viz dubnová část půlročního shrnutí – Jak čelit strachu…).  A v hlubinách zoufalství je možné najít to, co hledáme. Přece. A také motivaci…

***************************************************************************************

Tož to jsou události, které přinesl týden věnovaný tomu nenávistnému šílenci v nás. Úvodní článek tohoto týdne (včetně bližších info k celému projektu Absurdistán) najdete zde.