Před časem napsala Babeta krásný článek, který končil větičkou:
What have you achieved in the last two months that you are proud of?
Tak jsem zapřemýšlela, co se mi během června a července podařilo… nač mohu být pyšná??
A z těch bezedných hlubin paměti se mi vynořily dva okamžiky (taky hodně podobné, stejně jako u těch filmů, jak jsem o tom včera psala… čímpak to asi bude??):
- Když se mi podařilo v prostoru interakce s jednou mou studentkou zahlédnout oboustranné zrcadlení (je fakt zvláštní, když najednou cítíte, že jste jen zrcadlo a vůbec nic víc…), necítit se osobně dotčená její kritikou, a tak místo toho, abych se bránila, abych to všechno hodila na ni a nechala ji být (každý svého štěstí strůjce, že??), podařilo se mi najít způsob, jak s ní navázat vztah, vyjasnit si různá nedorozumění a podpořit ji. V tom okamžiku se všechno změnilo, studentka na poslední chvíli zamakala… a před pár týdny, když byly uveřejněny výsledky, mi psala, že svou cambridgeskou zkoušku těsně udělala! Cítila jsem ohromnou radost. Kvůli ní, kvůli sobě a hlavně kvůli tomu vědomí, že stačí tak „málo“ (komunikace a otevřenost a podpora), aby se černá mračna myšlenek, pocitů a hrozícího neúspěchu zcela rozplynula.
- Když se mi v jedné vesnici, na jednom „rozcestí„, s výhledem do údolí, podařilo během pár vteřin rozptýlit černá mračna svých vlastních myšlenek a pocitů a hrozící bouřku a kdo ví co ještě (někdy mohou být důsledky některých jednání nedozírná). V jedné chvíli máte dojem, že je Vám strašně křivděno, že se po Vás chce nemožné, házíte kolem sebe ve vzteku batohem a svetrem, toužíte se sebrat a odejít… a v druhém okamžiku cítíte už jen únavu a schopnost se usmát a nevnímat jen vlastní bolest… Některé buddhistické praxe jsou fakt velmi mocné…byla to neuvěřitelná rychlost, s jakou se ten vztek rozpustil. Stačilo nevzdorovat, nebránit se a neutíkat. Naštěstí jsem měla k dispozici ten kratičký okamžik, kdy jsem mohla zůstat sama se sebou. A nakonec byl ten den ještě docela fajn. I když nikdy již nebude nic takové, jaké to bylo. Určitě už jen lepší…
Také Vám přeji, ať se Vám někdy podaří vykouzlit v dešti duhu :-))
A stačí k tomu jen neutíkat, nebránit se, být otevřený, nepřestat komunikovat ani tam, kde se to zdá nemožné, a naplnit své srdce (jó, já vím, je to klišé) pochopením a ochotou něco pro toho druhého udělat… nezaseknout se v onom „Já! Koukej, co Já! Proč Já??“
Žít je umění 
Já chci umět meditovat!! :)
To není zas tak těžké… teoreticky :-)) A dá se to provozovat třeba i za běhu :-)) Je to jako krocení divokého koně… pokud si chce člověk pořádně zajezdit a nechce si nabít čumák, tak to dá trochu práce… ale ty okamžiky, byť někdy jen krátké, kdy si tak v pohodě cválá s větrem o závod, za to rozhodně stojí :-))))
Já se snažím chodit jednou týdne na jógu a na zacatku a konci každy lekce pravidelně uši nám… Tak ais takhle medituju já :)
To je koukám bdělost jako hrom :-))))))
Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (2. část) | Žít je umění