Už to vypadalo, že nebude zač být vděčný!

(photo credit: Brocken Inaglory)

Tento týden začne nezvykle….

nedělním článkem :-)

No jo, strávila jsem super víkend na Vysočině, potulovali jsme se na Svratecku, našlapali jsme (jako obvykle, když výpravu vede manžel mé švagrové, který má úžasný smysl pro čtení map… a k tomu ještě GPS v mobilu a aplikaci mapy) místo slibovaných 15 km rovných 22 km. Jen v sobotu. Ale to je na jiný článek…. Já jen, abyste věděli, proč obvyklý článek nevyšel :-)

Ale prostě nelze zapomenout na mé obligátní: jaký ten uplynulý týden byl??

No, drsný. A krásný.

„Přijmout život takový, jaký je.“ Psala jsem v úvodním článku.

Měla jsem ten týden (a několik týdnů předtím pocit), že život se mi v tom, co je mi nejdražší, rozpadá pod rukama a nehodnotit mi přišlo velmi náročné.

„Užívat si to. Být vděčný„.

Ha, ha.

No, ano, viděla jsem, co se děje a proč. Že to vlastně není špatné. Že za to můžu být (snad někdy) vděčná.

ALE.

Nejsem bezcitné semínko, které, když ho strkají do hlíny, a tu nad ním řádně udusají a ještě ho napůl utopí vodou, tak se raduje, jaké to bude krásné, až díky tomu vyroste…. :-)

A přece slunce zase vyšlo… a zahřívá mě…

Zatím jen napůl.

Ale i to mě naplňuje velkou radostí (ach ano, vděčnost jak hrom!), protože tahle půlka je ta pro mě životně zásadnější…

***********************************************************************************

Tento článek shrnuje další týden projektu Absurdistán. Tentokrát šlo to téma vděčnost. Úvodní článek najdete zde. A najdete tam i bližší info o celém projektu a jeho tématech. Vždycky se můžete na tuhle divokou jízdu přidat :-) Ale upozorňuju – na vlastní nebezpečí :-)