34. Návrat ke Strašidelnému zámku (Absurdistán 2015)

(photo credit – pacfrodo)

Tak když jsme se uplynulé dva týdny pohybovali v hájemství zombieků  (32. a 33. týden), co kdybychom u strašidel zůstali?? A vrátili se ke krásnému článku, který ze mě loni vypadl (a který Vám dole poctivě kopíruji slovo od slova…). Ano, ten o Strašidelném zámku… o tom rozpadávajícím se, zatuchlém domě, ve kterém žijeme.  A říkáme mu život :-) Straší nám tam na cimbuří, v komorách je bordel a v místnosti se pomalu bortí…

Minulý týden se mi zázrakem trochu rozsvítilo, tak snad na ten úklid komor a hlavně místností budu líp vidět :-)))) Však na začátku roku jsem říkala, že nejen mysl a duše, ale i fyzická stránka volá….

Snažím se ji letos vyslyšet (jakž takž se mi i daří)… a co Vy????

 

Už jste se skamarádili se svým životem??

Jsou lidé, kteří s tím nemají problém… žijí rádi, žijí naplno a představa, že by kdy mohli s tím žitím přestat, se jim zaboha nelíbí. Pak se někteří chytají představ o reinkarnaci a představují si, jak se sem budou znovu a znovu vracet a užívat si krás života. Že je to s tou reinkarnací trochu jinak, je vedlejší….

Ale jsou lidé, kteří se životem problém mají… ať jsou to důvody závažné (fakt těžký osud), nebo malichernější (nabourali mi BMW, zatracený život…)…

Mívávala jsem se životem spoustu nevyřízených účtů. Já nestála o reinkarnaci, ale o nirvánu. Vlastně o únik z něčeho, co mi přišlo naprosto nesmyslné a kruté.

Krůček po krůčku jsme si to se životem vyříkali a myslím, že zrovna v sobotu (článek Volíme si život, nebo smrt? je pro mě hodně zásadním posunem…) jsem se fakt dokázala ráno na život poprvé usmát. Ne že bych se vlastně nesmála skoro pořád… ale tohle bylo jiné. Bylo to jen tak. Prostě jsem mu v duchu ráno řekla: Ahoj, jsem ráda, že tě zas potkávám. Přesně tak, jak jsem si to naplánovala jako jeden z mých prvních návyků – vstávat ráno s radostí. Jeden návyk se má budovat měsíc, aby se zafixoval… tak jsem zvědavá, jestli mi to alespoň ten měsíc vydrží… :-)

Přijala jsem ten svůj domeček, se svým domácím, jak jsem o něm psala v článku Kámoš život, teď je asi nejvyšší čas to tam trochu vysmýčit.

Protože nejšílenější a nejabsurdnější věc, kterou děláme, je, že si ten svůj dům (a snad i zahradu) zaneřádíme haraburdím a špínou… a pak se strašně divíme, že se nám tam nelíbí. Kdyby alespoň vypadal jak ten SM salón  (pamatujete na téma 1. týdne – Masochisti hadr?)… to by si to možná někdo mohl i užívat. Jenže on pak vypadá spíš jak strašidelný zámek.

Špinavá okna, skrz které není pořádně vidět ven, a všechno máme zkreslené. Půda naší mysli plná haraburdí a nesmyslů. Komory našeho srdce plné odporných příšer. A zámek sám? Chatrný, rozpadávající se, rozežraný rzí a jinými chorobami plesnivých starých domů.

Občas ho nalakujeme na růžovo, ale uvnitř… uvnitř je to stejně zatuchlý zámek jako předtím.

Je neuvěřitelné, jak si umíme za těch pár let pobytu, ten svůj domek zaneřádit od půdy až po sklep – svými myšlenkami, svými emocemi, svým chováním – k druhým lidem, ale hlavně sami k sobě a ke svému tělu….

Takže:

– nezapomeň žádné ráno, že jsi teď se životem kamarádka

– při každé negativní myšlence, nebo emoci si vzpomeň na SM salón a jdi z něj pryč zpět do svého domku

– a trochu si v něm pokliď… a už si ho dál nenič…

No, schválně… čím si nejvíc ničíte ten svůj hrad? Já třeba dnes tou krásnou ocukrovanou koblihou před večeří :-))) No, nedejte si…

************************************************************************************

A jak se dařilo tento týden (v roce 2014?)? Celkem slušně… zjistila jsem, že sama si ten svůj zámek moc neničím (ach, ta únorová naivita) a že můj manžel je charakter :-) Mrkněte se na Plesání a posuďte sami.

************************************************************************************

Tímto článkem začíná třicátý čtvrtý týden projektu Absurdistán 2014. Bližší informace k tomu proč, co a jak ohledně tohoto projektu najdete tady. Přehled témat, na které ještě nejspíš dojde a kterými jsem se již zabývala (i s odkazy), najdete pro změnu zase tady.