(photo credit: Jimmy Fell)
Nebo je to tím, jak FB lidé anonymně (i neanonymně) konečně přiznávají, co jsme jako lidi kolikrát zač??
Nebo tím, že se někdy ozývá jen to hřmění a že sluneční paprsky támhle z vesnice za kopcem k nám zrovna nedosáhnou??
Nechápu…
Proč se diskuze o uprchlících prezentuje jen ve dvou rovinách:
- Přijmout uprchlíky je naše morální povinnost
- Přijmout uprchlíky je naše sebevražda
Případně ještě drsněji:
- Uprchlíkům je potřeba pomáhat
- Uprchlíky je potřeba utopit rovnou na moři
Jako by nikoho nikdy nenapadlo, že svět se netočí jen ve sféře buď a nebo. Černé vs. bílé. Ano vs. ne.
Proč je jedinou odpovědí na „uprchlíkům by se mělo pomáhat“ kromě jednoznačného „ano“ už jen slova o tom, ať si táhnou odkud přišli. Atd. Atd. Však jste to také určitě četli a slyšeli…
Proč se nemluví věcně? Proč se nehledají způsoby, jak pomáhat a přitom se nenechat vysát a rozložit? Když už to neumí politici, jejichž náplň práce to přeci je a má být! a od kterých by člověk takovou schopnost očekával (no jo, ale když oni se volí na základě nějakých jakýsi sympatií či co???), neumí to vůbec nikdo??
Ach ano, na tomhle blogu se často hledala cesta, jak respektovat sebe a zároveň ty druhé. Jak nabídnout sám sebe, pomoct, pochopit atd. atd. A přitom tím sám sebe nezruinovat.
Ano, není to snadné ani na osobní úrovni. Natož pak na úrovni státní.
Ale nikdy mi nepřišlo ani náhodou na mysl, že bych ty druhé mohla jít zabíjet… nebo nechat bez pomoci umřít (každý svého štěstí strůjce, že??) nebo prostě jen nechat trpět, kdykoliv mi nepřijdou vhod. A vždycky jsem se snažila hledat cestu, jak na to.
Ano, strach je velký prevít. Zatemňuje nám mozek.
Boj o přežití. Boj o náš vlastní způsob života podle toho, jak nám vyhovuje. I to jsou mocné síly, které nám zatemňují mozek.
A bohužel i srdce.
Místo toho, aby se něco opravdu účinného systematicky dělalo, na území těch válčících států, i na našem vlastním evropském území, tak slyším jen výkřiky z jedné strany (bod 1) nebo výkřiky z druhé strany (bod 2).
Křičet nám ale asi nepomůže….
Žít je umění 
ne. Je to „politika“ – stádnost vede :/
:-(
Logicky je tahat tolik lidí do mrňavé Evropy hodně špatný nápad. Proč jim nepomoct v jejich vlastním prostředí? Neziskovky si už na ty účely nasyslily prostředků dost a dost. Vyvstává ještě vážnější otázka: co chtějí „tamti nahoře“ dělat s tak velikým neobydleným územím, které po uprchlících zbyde?
Pravda, to mě ani nenapadlo. Před nějakým tím měsícem kolovalo po netu moc zajímavé video o tom, že nejlepší by bylo pomáhat jim přímo na místě. Velmi přesvědčivé. Vidíš, já nikdy moc na konspirační teorie nedala, ale v tomto je příliš mnoho podivností již velmi dlouho. Ráda bych viděla do hlav těch tam nahoře. Pořád si spíš říkám, že je za tím vším jen absolutní neschopnost a hraní si na svém písečku o své vlastní zájmy, po nás potopa…
Pingback: Straší nám na cimbuří?? | Žít je umění
ono se dnes bohužel žije v tzv. jednotné myšlence, media s námi manipulují, lidé mají strach říct svůj názor, jinak budou sežráni většinou která jedná podle jednotné myšlenky. Nehledě na to, že nikdo z politiků se neptá na názor lidu… Těžko říct, kam se to všechno ubírá, ale matematika a zkušenosti z historie mluví jasně…
Já bych si přála, aby co nejvíce lidí alespoň jednou zažilo to, že média budou vyprávět bláboly o něčem, co oni dobře znají, jako jsem to jednou zažila já sama. Člověku to hodně otevře oči. Problém médií je hlavně v tom, že v současné době nedávají moc prostor k tomu, nahlížet věci v kontextech a z různých úhlů pohledu. Opravdu vyváženě.