Co se mě fakt dotýká, aneb o moři utrpení a majácích v bouřích…

(credit – muns)

Souvislost se současnou uprchlickou krizí možná není až tak úplně náhodná… občas svět kolem nás zrcadlí naše vnitřní utrpení …

Na jedné straně se kolem mě poslední dobou točí téma sebelásky. Láska, sebeláska a přijetí mají ohromnou moc. Ano, znám ji. Zažila jsem ji. Je to bomba. Vřele doporučuji. Zalistujte tady na blogu, je toho tady o těchto tématech dost a dost… pokud se Vám podaří to „přijmout“ a vyzkoušet, budete zírat…

Však je to blog o štěstí a radosti. Jak jinak toho chcete dosáhnout? A ano, opravdu nepotřebujete od svého okolí vůbec nic, abyste cítili ten vnitřní klid, kterému se říká štěstí. Jenže. Ono je to i trochu jinak…

Ostatně tohle je přece také blog o tom „jak přijmout nepřijatelné, milovat utrpení, cítit se svobodně i v poutech, vzít do svých rukou osud mi daný„. Všimli jste si tohoto mota v záhlaví blogu?? Samý paradox!

A o to jde. Že velmi často žijeme v pocitu, že existuje buď svoboda nebo otroctví. Buď pohoda nebo utrpení. Buď to nebo ono. Je to přece logické, že??

Jenže logika patří rozumu a ten je někdy strašně blbej…

Bože těch vědeckých teorií, které za ta dlouhá léta vědeckého boomu už vymyslel… a zase vyvrátil jako naprosto mimo mísu….

Věci prostě jsou tak, jak jsou. Sami o sobě vlastně přesně tak, jak mají být (tj. dobré??). Něco špatného z nich dělá jen a jen naše interpretace. Naše strachy. Naše touhy (většinou po něčem zcela opačném). Naše představy (no, kdo vidí druhému do hlavy a do srdce?? kdo ví, CO je pravda?). Naše přesvědčení (a to naše je samozřejmě to jediné správné, jak jinak??).

Když nás z toho paradoxního prostředí vytrhne naše ego (a to je někdy fakt chudák vyděšený), pak je všechno špatně. Pak TEPRVE je všechno špatně.

Příklad. Dokud vnímáte, že Vás něco zraňuje, tak to jen vnímáte. Cítit bolest je přirozené. Život není juchuňuchu. Rozjaření sluníčkáři (jak se jim říká, ale upřímně, nejsem si jistá, jestli ti, kteří je tak označují, dokáží rozlišit zrno radosti od plev opojení) to možná často nevnímají. Nebo je já podceňuji…

Vnímat bolest je jedna věc. Vnímat, že některé věci nejsou v souladu a harmonii. Že jsou zašmodrchané. Že někde něco chybí. Nebo že je někde něčeho příliš. Však to je základní přístup čínské medicíny. Netvrdí, že něco takového je Ok. Není.

Něco jiného je však před tou bolestí utíkat. Předstírat, že taková bolest není. Bránit čemukoliv bolestivému, aby se nám to dostalo do zorného pole. Házet vinu na druhé. Snažit se druhé měnit. Nebo vinit sami sebe (už je to tak dlouho, co tady na blogu vyšly ony články o tom, co je fakt zbytečné a nesmyslné).

Máme nespočet ego-obranných mechanismů. Zaručují nám přežití. Jsou velmi funkční a přijdou nám natolik zcela normální a běžné, že ani nevíme, že je vlastně máme… a že je to všechno úplně na nic… či  vlastně silně nefunkční…

Ne, nebudu tady předstírat, že nemám své city. Fakt nejsem to semínko řičící radostí (oč jde? Viz zde ). Že štěstí znamená zavřít oči před utrpením, nevnímat, neslyšet, nevidět a vyhlašovat, jak „všechno je krásné a tak, jak má být“. Ono nepochopení toho, že svět není buď/anebo, ale TAK, může k takovému pojetí štěstí velmi navádět. A bojovníci pak zavelí „Ale ne, musíme přece bránit ten náš svět a ne se tvářit jak samaritáni.“ A začnou se hanlivě vyjadřovat o „sluníčkářích„, případně o „já chci jen klid a pohodu“ lidech.

Jsem zranitelná jako každý jiný, i když jsem se snad naučila se nad tu zranitelnost občas povznést. Naše zranitelnost je to, co se snažíme zuby nehty chránit za vysokými a hooooodně tlustými hradbami. Dělala jsem to roky, dělám to jistě stále. Stále se učím. V okamžiku, kdy bych nejradši zabouchla dveře, abych tu bolest nevnímala, nechat je otevřené. Odstraňovat jednu vrstvu oněch hradeb za druhou (možná proto jsem se narodila ve městě obehnaném dosud hradbami a dvojími vodními valy… ale až za jeho branami??). Zjišťovat, že spousta toho, co mi přišlo jako absolutně normální a správná reakce, není nic víc než jen strach. Byl všude. Za těmi úplně nejnevinnějšími reakcemi. Strach a touha. Touha a strach…

Ale tam v hloubi srdce spočívá ona nejhlubší bolest. Nejhlubší rána. To vědomí, že lidé se k sobě neumí chovat. Neumí se chovat k druhým lidem. Neumí se chovat ani sami k sobě. Že se nerespektují, že se vzájemně ignorují, jsou si lhostejní, že tady nejsou ani sami pro sebe, natož pak pro druhé. Ale pro cosi pofiderního, iluzorního, pomíjivého, studeného. Pro své strachy, své touhy, své představy a svá přesvědčení.

Však se dnes rozhlédněte kolem sebe…

To už je asi nějaké prokletí lidského druhu. Nebo můstek, ze kterého se má odrazit a skočit do té hluboké neznámé vody… jak jsem kdysi psala ve svém úplně prvním „básnickém“ textu o moři. O oné slané vlně plné slz. O perle, která z toho nepatrného zrníčka písku může dozrát. O lásce, která jediná je ochranou v temnotách i na světle. „Jedině ona vám dá ve všem to zmatku pocit spočinutí a klidu.“

Ano, mohu i v tom slaném moři plném slz utrpení a bolesti nalézt štěstí, mír a radost. My všichni můžeme. Skutečné štěstí, mír a radost. Nepodmíněné. Přesně takové, jaké již dlouho hledám a které se stalo od samého počátku tématem tohoto blogu. Umím to.  My všichni to můžeme umět.

• Stačí přijmout věci tak, jak jsou.
• Být teď a tady.
• Utišit vyděšené ego.
• Obejmout to zraněné.
• Uvolnit se a věřit, že svět se neřítí do pekel.

Ale! Nemůžu chodit po světě s tím, že štěstí druhých lidí není i moje věc. Že přece „každý svého štěstí strůjce“ (ačkoliv to tak je). 

Povinností lidí je nepřidávat do vod utrpení další slzy druhých (ani ty své), protože přece všichni sdílíme jedno moře a jeden svět. Není před tím úniku. Jak říká klasik: „nikdo není sám sobě ostrovem„.

Povinností lidí je neustále osvětlovat (druhým i sobě), že není třeba se ničeho bát a po ničem toužit… ani v té nejzuřivější mořské bouři. Být jeden druhému na těch útesech majákem. Ano. Právě v tom spočívá ona odvěká lidská touha být pro druhé někým důležitým. Vnášet druhým lidem do života radost. To, že se zvrhává v honbu za uznáním a přijetím, ještě neznamená, že tahle hluboká pravda je méně pravdivá…

Jak píši výše. Nic není dobré nebo špatné, špatným se to stává jen když do toho vstoupí naše ego…

Nemůžete to však po druhých chtít. Mávat jim před očima jejich povinnostmi. Tím, co by měli a co by neměli. Nemůžete po nich chtít vůbec nic. A Vaše štěstí není v tom nepodmíněném světě závislé vůbec na ničem.

Můžete jen vnímat, že tak je to správné a sami se tak pokoušet chovat. Sami k sobě i k druhým. S respektem, láskou, soucítěním a pochopením. Být tu pro ně. I pro sebe.

Neignorovat Přítomnost. Ani svou, ani druhých.

Neignorovat moře utrpení.

Neignorovat potřebu majáků.