NEMUSÍME BOJOVAT…

(photo credit: Christian Thiergan)

(photo credit: Christian Thiergan)

Nemám tahle slova napsaná velkými písmeny na zdi.

Ale možná bych měla.

Největším písmem mám ve svém osobním souhrnu těch nejdůležitějších bodů zapsáno:

Nepotřebuješ vůbec nic“ a „Nic a nikdo ti nemůže ublížit, pokud mu to sama nedovolíš„.

Ono „Nemusíš bojovat“ tam mám jen jako logický následek výše uvedených vět společně s takovými větami jako „Nemusíš nic hledat, nic obhajovat, nemusíš se bránit„.

Snažím se těmi větičkami řídit. Uvědomovat si, že VÍM, že je to pravda. Že mě ve skutečnosti nic neohrožuje a že mohu jednat na základě té jediné správné motivace a tou není ani strach – potřeba se bránit, ani nenasytná touha – potřeba získat pro sebe něco víc. Jak v jednom videu o důvěře řekl můj další buddhistický oblíbenec Thich Nhat Hahn – důvěra je založena na důkazu. Vyzkoušeli jste to, zjistili jste, že to funguje, a víte, že to zvládnete. A pokud přijdou pochybnosti, máte šanci se skrze ně dostat ještě hlouběji a onu důvěru ještě upevnit…

Ale někdy je ta Vaše důvěra zkoušena opravdu na dřeň.

A v takových okamžicích, kdy zákonitě padám „na hubu“ (viz minulý článek o ztvrdlých srdcích), člověk nutně potřebuje podporu. A pokud nepřijde zvenčí a pokud ji už člověk nedokáže poskytnout ani sám sobě, což se mi podařilo ještě v srpnu, možná by mi pomohlo mít na té zdi velkým písmem napsáno: RESISTANCE IS FUTILE (vzdor je marný).

Loni v září jsem dala slib (a snažím se, fakt se snažím…), že vzdorovat nebudu. Protože jsem neprozřetelně prohlásila, že vnímám, že právě vzdor je kořenem, ze kterého se vždycky rozpučí a rozroste veškeré zlo, se kterým se setkávám. V sobě i v okolí. Jako by se to dalo oddělit…

Když člověk nepřijme to, co se děje, vyrazí do boje, nebo uteče. To je základní poučka západní psychologie. Je to nevyhnutelné. Motor pokroku. Hnací pohon cesty do nebes. I do pekel. Nakonec ho totiž pohltí agresivita, nebo strach. Začne brát násilím to, co mu nebylo dáno, začne kolem sebe dštít oheň a má dojem, že je spravedlivým obhájcem toho „dobrého„. Ale v tom samém okamžiku podává ruku ďáblu. Jeho srdce je už v tom samém okamžiku v plamenech. A jen staré uhlí opravdu pořádně hoří… ono zkamenělé srdce. Strach je kolikrát jen předzvěstí budoucího útoku. V tom horším případě. V tom lepším zradí vystrašený člověk nejdřív sám sebe a pak i své okolí. Jako by se to dalo oddělit. Ale katastrofa je to pořád. Ano, dívala jsem se na Kawasakiho růži.

Pamatujete? Tím jedním jediným krůčkem ke štěstí ( a ne jen Vašemu! – jako by se to dalo oddělit) je PŘIJETÍ.

Jak je to jednoduché…

A jak těžké…

V těch těžkých chvílích bych si možná měla číst právě tahle slova jednoho jamajského neduálního učitele (indická advaita např.), který vyšel z křesťanské mystiky (jako ostatně nejen on, třeba takový Mello, o kterém tu již také byla řeč). Ono je to ale asi jedno, protože neduální učení najdete ve všech náboženstvích. Jen „jazyk“ je jiný.

Mooji řekl cosi v tom smyslu, že nemusíme bojovat, ale pouze volit. Volit Pravdu. Pokud je potřeba, Milost (Boží) bude bojovat za nás (a v mém úhlu pohledu skrze nás, ale to není naše vůle, ale vůle Boží – Ježíš o ní mluvil, ale i Kršna v Mahabhárátě…ostatně i Muhammad narážel, že při nich v jejich bojích stojí Alláh. Je to učení velmi nebezpečné, velmi zneužitelné, protože naše Ego je prevít a nakecá nám cokoliv, aby v nás vzbudilo pocit, že jeho boj je Jeho boj). A ta nejnáročnější část, také dost blbě egoistickým úhlem pohledu pochopitelná: když jste postaveni do náročné situace, zůstaňte před ní úplně nazí. Tolik odvahy MUSÍTE mít. Když přijde impulz podívat se OPRAVDU zblízka na to, co před Vámi stojí, nemějte strach, protože v tom okamžiku je „síla“ s Vámi. Buďte prázdní, nic víc. (u Mistra Eckharta, dominikána, jsem toto také kdysi četla…)  Když jste prázdní, jste nejsilnější.  Protože jste přítomní. Živí. Protože jste nic…

Co Vy na to?? Drsné, což??? Zdá se to nelogické. Nepřijatelné….

No a ještě originál:

You don’t have to fight.

You only have to keep choosing Truth. Only choose.

Let Grace fight for you, if needed.

You just keep choosing, „Yes, I choose the true“.

And when the exposing power comes…

be completely naked in front of it.

This much courage you must have.

When the impulse arises to look deeply into a thing, be fearless,

because the power is with you in this moment.

Be empty. That’s it.

When you are empty, you are most powerful,

because you are present.

You are awake. You are alive.

And you are nothing.

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized, život se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na NEMUSÍME BOJOVAT…

  1. malé srdce napsal:

    Bojoval jsem celý život, ale nikam to nevedlo. A nyní už toužím jen zastavit se a plynout odnikud nikam… a i když ještě stále musím být v tomto životě činný, nechám se aspoň unášet vodami tohoto hmotného světa bez jakéhokoli odporu – jako ta nikým neřízená loďka a i kdyby mě měla voda vyvrhnout na útes a i kdybych se měl roztříštit o skaliska, žiji ve víře, že smrt neexistuje, že smrtí jen vše pokračuje. Jen bolesti se bojím… ( i když i od té bolesti se dá odosobnit, pokud se zaměříme na to, kdo skutečně jsme a že nejsme jen toto tělo… ) Dnes teskním, neboť jedna kolegyňka dnes ráno umřela. Mladá žena – 42 let – ráno šla do práce jako obvykle a když vykonávala své pracovní povinnosti, tak ji srazilo na přechodu nákladní auto a celou ji zešrotovalo na místě – byla mrtvá okamžitě. A doma ji čekají tři děti – 5, 14 a 17 let, kteří už nikdy neuvidí svou mámu. Dnes jsme tu a v jediném okamžiku už tu nejsme. Zvláštní je tento svět. A tak, jak jsem byl plný stresů ze svého zaměstnání, tak po tomto jsem si řekl – A dost – už nejdu bojovat – už se nechám jen unášet… a klidně přijímat to, co život přináší… jako ten lísteček unášený větrem po jezerní hladině budu si volně plouti odnikud nikam…

    • avespasseri napsal:

      Setkání se smrtí je vždycky velmi mocné. Když tenkrát spáchala sebevraždu má kamarádka, nejvíc mi bylo líto jejích dětí. Ti jsou nejzranitelnější, je to pro ně velká rána. Bohužel v tom našem blahobytu daleko od smrti a stáří, které nechceme vnímat, nám chybí právě ta zkušenost smrti a utrpení, která naše srdce může otevřít a zjemnit. A když se to pak na nás přivalí odjinud, ukáže se, jak moc jsme tvrdí… a ze strachu se zatvrdíme ještě víc. A přitom je to taková škoda. Jeden můj dobrý přítel říkává, že mám na smrt myslet často, protože to mění vnímání… člověk si uvědomí, co všechno je zbytečné. A že nejlepší je právě nebojovat, ale nechat ty síly, ať se ujmou toho, co je správné. Protože tím naším bojem většinou děláme právě pravý opak toho, co je správné… zasahujeme způsobem, který je sobecký, který vychází jen ze strachu a našich představ. Ale Bůh, Vesmír, ať se to nazve jakkoliv, má trochu jiné představy a my se hlavně máme podpořit… sebe a druhé. Ne stát proti sobě. Ale tak málo lidí to chápe… Bohužel….

    • avespasseri napsal:

      A abych nezapomněla – vítej, jsem ráda, že jsi tu :-)))

  2. Pingback: To… prostě… není… možné… :-) | Žít je umění

  3. Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (2. část) | Žít je umění

  4. Pingback: Velikonoční přípravy, aneb co to vlastně ty Velikonoce jsou??? | Žít je umění

  5. Pingback: 40. Jahodový ráj, aneb proč být autentický a ne ten křivák?? | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s