Také roním krokodýlí slzy…

Jeden FB status mého známého vyvolal prapodivný úkaz… všeobecnou vlnu smutku a vzpomínek.

Jako by Vám zemřel nějaký hodně dobrý známý…

Nevím přesně pozadí onoho „úmrtí„. Prý v tom byla úřednická horlivost, která se bez rozmyslu zbavuje pokladů, které vlastní. Aby je třeba jednou za drahé peníze kupovala zpět.

No, netuším.

Nicméně i mě je smutno za tím místem… za tím vším, co je s ním spojené…

Za studentským káhirským bytem v centru města, ve čtvrti plné ambasád, které se říká poeticky Garden City, kousek od Nilu.

Ano, když jsem tam já přijela poprvé v roce 1995, v noci, unavená dlouhým letem a nervózní z toho, že jsem poprvé letěla a poprvé do arabské země a také z toho, jak to tam vůbec přežijeme, první, co nás v novém bytě přivítalo byl nádherný výhled na Nil.

Ano, výhled dost podobný tomuto:

Cairo_by_night

V té chvíli jsem si ten byt zamilovala.

Však se říká, že kdo jednou poznal Nil, už je chycený…

Strávila jsem v něm dlouhých 10 měsíců toho správného studentského života. Zažil naše objevování káhirských zvyklostí. Že lidé se tu živí skromně, ale pracují. I kdyby měli za pár šupů měsíčně jen dát razítko a pak zas dlouho nic. Měli jsme tam „vynašeče odpadků„, kteří pravidelně přicházeli po zadním schodišti a odnášeli pytle s odpadky, které jsme jim nechávali za dveřmi. Od služky (ano, střední třída většinou zaměstnávala chudé mladé Egypťanky jako služky, podobně jsem to zažila i na Srí lance) z vedlejšího bytu jsme si kdysi půjčili vysavač :-)

Nějakou dobu jsme využívali i služeb „nákupčího„, který spolupracoval s českou ambasádou, uměl pár slov česky a nosil nám hlavně těžké krabice s lahvemi pitné vody. Na ambasádu lidem, kteří tam bydleli, prý nosíval i zeleninu, ovoce atd. atd. Ale jen co jsme se v Káhiře trochu rozkoukali, našli krásné tržiště u mešity Sajjidy Zajnab a seznámili jsme se s obchodníky u Kasr-ul-Ejni (ano i ten obchůdek u „irhábího„, tj. teroristy – když on tak fakt vypadal – jsme si oblíbili), chodili jsme nakupovat jen tam.

Byly to vždycky velmi příjemné nákupy. Přišli jsme, pozdravili, poptali se, jak se kdo má, nakoupili trochu toho chleba a jiných potravin. Budili jsme pozornost – Evropané a umí arabsky???

Jen jsme trošku v Garden city bloudili (tedy já určitě). Občas jsem zahnula někde úplně jinde a ocitla se někde úplně jinde. Třeba u policejní stanice nedaleko od našeho bytu. Památné místo. To bylo to místo, kde jsme kdysi se spolužačkou vyplňovaly (arabsky) výpověď o krádeži na Tahríru (já tenkrát přišla o foťák :-( a ona o peněženku). Jeden mladý policista pak mé spolužačce pár dní nato volal a pozval ji do kavárny blízkého hotelu, kde se jí zeptal, zda by si ho nevzala za muže. Že jako policistu ho čekají jen samé světlé zítřky a postará se o ni :-)))

Garden city dělala celkem čest svému jménu. Zatímco všude jinde abyste nějakou tu rostlinu pohledal, a parky skoro nikde nic, tak tady sice také žádný park nebyl, ale zeleně spousta. Květů spousta. Velké domy se zahradami. Z veliké terasy našeho domu jsme do jedné z nich koukali – i na ten mangovník, co jim tam krásně kvetl… a plodil. Občas jsem se musela vyhýbat potokům vody, jak zaměstnanci vodou čistili zaprášené obchůdky. Protože prachu, prachu je v Káhiře všude spousta.

Byt to byl celkem velký. My 3 studentky, které jsme přijely jako první, jsme měla každá vlastní pokojík. Byly tam dva záchody, vana. Veliká kuchyň. Veliká lednička na spoustu dobrot :-) A velký „obyvák„. Dokonce telefon jsme měly! (Jo, dokonce, protože v té době jsem já telefon doma neměla žádný :-)) Pračku jsme neměly – chodily jsme prát na ambasádu. Jo, jo. Zatímco nám prádlo schnulo rychlostí blesku na té rozpálené, větrné střeše, my jsme plavaly v bazénu :-)

Památná je scéna, jak jsme šly cestou za „velkým prádlem„, s igelitkou plnou špinavého oblečení, na izraelskou ambasádu žádat o víza. Nějak nám nedošlo, že nás budou kontrolovat a šacovat. Špinavé prádlo je absolutně dostalo :-))

Klimatizaci jsme taky neměli. Takže v zimě nám byla děsná zima (ano, spala jsem v bundě) a v létě zas vedro. To jsem se přestěhovala na terasu. Dala jsem si tam matračku a tam na to příjemném větru od Nilu jsem spala. Tenkrát to ještě šlo, vedle se ještě nestavěl ten pětihvězdičkový hotel (který nám „ukradl“ výhled na Nil) a neběhali hned vedle dělníci po lešení,  jak o pár let později, když jsme tam s kamarádkou dopisovaly diplomku.

Terasa zažila mnoho setkání českých studentů, co tam kdy bydleli, a egyptských kamarádů, grilovačky, vánoční oslavy a ví Bůh co ještě. Ano i Štědrý den tenhle káhirský byt zažil. Já ho tam zažila dvakrát. Včetně stromečku (jednou to byl ozdobený fíkus), sváteční večeře (byl to žralok??) i cukroví (Egypťani umí sladkosti úžasně!).

Zažil také spoustu odborných debat, sepisování různých prací, četbu Alexandrijského kvartetu a spousty odborné literatury.

No prostě studentský byt…

Tuším že i pár párů a pár manželství se v tom bytě utvořilo :-)

Taková šťastná místa plná radosti a poznání by neměla „umírat„.

Škoda přeškoda…

Česká republiky zas přišla o jeden ze svých pokladů… a prý ho nestál víc než 200 Kč měsíčně…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Na cestách se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Také roním krokodýlí slzy…

  1. Lenka K. napsal:

    Díky za krásné vyprávění. Sama jsem v těchto končinách nikdy nebyla. Bytu je velká škoda, ale vzpomínky Vám nikdo nevezme…

    • avespasseri napsal:

      Díky :-) O tom bytě a o těch letech strávených v Káhiře a v Egyptě by se dalo vyprávět dlouho a dlouho. Tolik zážitků. Tolik proměn. Tolik zábavy. Tolik dobrodružství. Tolik smutků. Život tam jel na nejvyšší obrátky.
      To tak asi v mládí člověk má, když ještě nemá ty „opravdové starosti“, tj. uživit se. Uživit rodinu. Práce, práce a práce.
      Pamatuju, jak kdysi na studiích v Jordánsku si jedna mladá holčina stěžovala, jak je to studium otravné. Druhá, starší, jí říkala: buď ráda. Až ze školy odejdeš, už nic tak pohodového nezažiješ…. byly to jordánské muslimky… tam je to asi pravda ještě větší než u nás…

  2. Pingback: Hrdinové dnešních časů… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s