Pro smrt si musím do Turecka…

Ostatně jako by smrt byla všude jinde jen ne v Evropě. Nebo v Čechách. Jako by tady byli všichni jen mladí. Užívali si života. Případně pracovali a pracovali. Když člověk narazí na smrt, je to v detektivce. A smrt tam zahlédnete jen jako z vlaku…

Smrt je velmi citlivé téma. Smrt blízkých je něco, nač nechceme myslet. Co nechceme prožívat. Ani z dálky. Bere nám to spoustu sil, zraňuje to do těch nejhlubších hloubek. Vlastní smrt odsouváme do nekonečna.

Cokoliv připomíná smrt – třeba i vzdát se čehokoliv, co milujeme – nám trhá srdce. To se uzavírá a s uzavřeným srdcem se žije velmi špatně…

Na smrt jsem narazila až v tom vysmívaném tureckém seriálu Velkolepé století. Prý telenovela o ničem. Odpad. Jenže mě tenhle odpad už inspiroval k mnohému… a k mnoha článkům. Nemohu je tu ani všechny vypsat, však si je vyhledejte. Jsou tam články o síle emocí. O důvěře. O tom, proč děláme to, co děláme.

Se smrtí se v tomto tureckém seriálu zachází na naše poměry velmi nezvykle. Opominu-li takové ty scény, kdy občas nějakou konkubínu obětovali v zájmu zachování vlastní moci, úmrtí hlavních postav jsou asi ty nejpůsobivější scény z celého seriálu. Obvykle se k ní velmi dlouho schyluje. Protože tyto okamžiky jsou historicky známé, všichni vědí, že ačkoliv sultán dlouho zvažuje, zda někoho popraví (svého přítele, nebo dokonce svého syna), nakonec to stejně udělá. Jeho důvěra v ně byla nahlodána (jeho vlastní manželkou).

Napětí by se dalo krájet. Vnímáte, jak obtížné pro něj to rozhodnutí je (ačkoliv historicky třeba vůbec nebylo). Vnímáte, jak moc oba muži bojují o život. Režisér je nechá bojovat hodně, hodně dlouho. Dlouhé minuty.

Velmi často však seriál neopouští hlavního hrdinu v okamžiku smrti, ale sleduje je i v jejich posmrtném okamžiku… většinou jsou bíle oblečení a šťastní. Zajímavé…

Když se schylovalo k smrtí sultánky Hurrem, proklínané čarodějnice, která prý měla svými intrikami na svědomí smrt těchto dvou největších hrdinů celého seriálu – velkovezíra Ibráhíma Paši a prince Mustafy (oba byli hrozbou pro ni a její vlastní syny… a to hrozbou na život a na smrt), objevovalo se spousta snových sekvencí. Sekvencí, které ohlašovaly tragédii, ke které dojde po její smrti. Sekvencí, které ohlašovaly její vlastní smrt.

A právě v následujícím videu je zaznamenán poslední den sultánky, kdy si přála sejít se u jídla se všemi, které měla ráda. V duchu se rozloučila se svou dcerou i syny a vzpomínala na to, co všechno v harému zažila. Od dob, kdy ji tam přivezli jako otrokyni. Kdy přišla o celou svou rodinu. Kdy se jí snažili její protivníci zabít. Kdy přišla o své děti.

Sultánka je velmi rozporuplná osobnost. Právě v ní se dokonalým způsobem prolíná všechno to zlo, kterého se dopustila, s nevyhnutelnými okolnostmi, ve kterých tak učinila. Všichni ti nevinní, které nechala zabít. Aby ochránila své děti. Jak bychom my jednali na jejím místě??

Můj minulý týden byl obzvlášť podivný. Nejen v tom, že byl opičácký (jak jsem o tom psala), ale v jednom okamžiku jsem si uvědomila, jak málo někdy stačí k tomu, abyste svým zdánlivě vznešeným důvodem, uvrhli druhého člověka do situace, kdy mu nezbývá nic jiného než zabít. Nebo nechat zabít. Kdy je zahnán do kouta, jiná cesta zdá se nemožná (ač třeba není) a jeho rozhodnutí jsou pak fatální.

Můžete mu to vyčítat. Tu bolest, kterou způsobil.

Ale kdo udělal větší chybu – ten, kdo zradil, nebo ten, kdo zabil? Zodpovědnost za smrt může nést více lidí než jen ten, kdo to udělal…

A tak se stejně smíšenými pocity jsem sledovala i poslední den Hurrem Sultan a její smrt:

 

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Velkolepé století se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Pro smrt si musím do Turecka…

  1. jolana88 napsal:

    Odpovědnost za zabití nese vždy ten, co zabil – byť nechtěně, z „donucení“ … ale vždy je konečné rozhodnutí na něm.

    • avespasseri napsal:

      Naprosto souhlasím. To rozhodnutí je na něm a on pak za ně ponese následky. A spravedlivě. Nemůže dost dobře říkat: „to já nic, já musel“. Jen jsem chtěla zdůraznit, že ani ti, kvůli kterým musel, nejsou vyvázáni ze zodpovědnosti. A nemůžou ji házet jen na toho jednoho. Říká se tomu „neházet klacky druhým pod nohy“. Jen málokdo nakonec nezakopne…

  2. Pingback: Tak asi to chce prostě vnést do života trochu vtipu, či co…. :-) | Žít je umění

  3. Pingback: První ohňostroj… tentokrát doslova… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s