Ještě jeden příběh z čchi-kungového víkendového semináře ve Svratce. Některé důležité věci se totiž neodehrávají ani při meditacích (a že to tentokrát bylo v tom tichu dost akční), ani při postojích, ani při pohybech, ale někde úplně mimo.
Svratka je poslední dobou místo, kam jezdívám celkem často. Onu Cínovou cestu od hotelu Svratka plnou různých malovaných kamenů a stromů (ale už by potřebovaly osvěžit) jsem prošla už poněkolikáté. Dvakrát z toho s mou dcerou, pro kterou se ten kilometr dva ke Zkamenělému zámku staly rozhodně zábavnější, než kdyby prostě jen ťapala lesem.
Dobrý nápad někdo měl.
Ale tento víkend byl zvláštní z mnoha důvodů (ale to tak ty čchi-kungové víkendy jsou pro mě vždycky). Jedním z nich byl jakýsi návrat do dětství (či jak si to vysvětlit), ovlivněný asi tím, že ráno bylo při říjnu už dost zima.
Ale protože jsem strašně toužila jít ven do lesa, vzala jsem to přímo lesem do kopce až na vrchol sjezdovky. To abych se zahřála. A jak jsem tak šla lesem (a samozřejmě nepotkala žádnou houbu), vzpomněla jsem si, jak jsem v harrachovském lese jako malá lítala za chalupou. Do kopce (nebyl tak prudký) a pak z kopce dolů jak ta laňka :-)
No, dneska už žádná laňka nejsem, ale bylo to velmi zábavné. A velmi radostné…
A hlavně jsem si uvědomila, že fakt nechodím po vyšlapaných cestách a že mě to nikdy nebavilo a nikdy mě to asi bavit nebude…
Co Vy? Rádi se touláte lesem jen tak, nebo se radši držíte cesty? A držíte se jí i tam, kde to dobře znáte a víte, že na nějakou cestu vedoucí Vaším směrem vždycky narazíte?
Žít je umění 
Pingback: Tak asi to chce prostě vnést do života trochu vtipu, či co…. :-) | Žít je umění
Pingback: Islámská výchova dětí a co já na to… (1. část) | Žít je umění
Pingback: Lidstvo je fakt asi zabedněné! Aneb o OTEVŘENOSTI… | Žít je umění
Pingback: Radostné okamžiky roku 2015 (2. část) | Žít je umění