Lidstvo je fakt asi zabedněné! Aneb o OTEVŘENOSTI…

Na posledním svrateckém čchi-kungovém semináři jsem se potýkala s nepříjemnými fyzickými a psychickými příznaky uzavřenosti. Poprvé jsem cítila ten rozdíl – fyzický, psychický, energetický – mezi tím, když se něco ve Vás sevře a Vy ztrácíte pevnou půdu pod nohama a propadáte se do smutku, a tím, když se zase otevřete a s tím Vám do života vpluje klid a radost…

To jsme si tak meditativně hráli s připoutaností, která je podle buddhismu hlavním jedem, který přináší člověku utrpení do života. Bylo to hmatatelné. Bylo to hnusné… 

Tenkrát jsem ale ještě nevěděla, že mi tenkrát vlastně vstoupilo do života velmi razantně téma otevřenosti. A důvěry v otevřenost. To až když jsem se včera dívala na záznam  z praxe o propojení s 5 elementy (hlavně prosím Vás nezapomeňte dýchat, jo?? :-))), kterou vedl tibetský bonistický buddhista Tendzin Wangjal Rinpočhe, podle kterého se na našem čchi-kungovém Orlovi v hnízdě učíme jednu úžasnou tibetskou praxi Tsa Lungů, kterou už přes rok cvičím snad denně, protože je prostě úžasná. Praktická, nenápadná, hojivá. A to jsem ještě nevěděla, jak moc je úžasná… a co mi vlastně vkládá do rukou. To jsem pochopila až když jsem si ve středu přečetla jeho knížku na toto téma… ale to je jiná…

Důvěra v otevřenost… a potřeba ji krůček za krůčkem pěstovat, aby mohla zakořenit, vzrůst a dát plody… najednou jsem tak chápala, o čem vlastně mluví, ačkoliv jsem to slyšela již stokrát… stává se Vám to také, že někdy něco prostě docvakne??

Ale ano, je to vlastně tak prosté! Primitivní. Jak pro blbečky. Pořád se nám to předhazuje (víra, islám, prázdnota, lílá atd. atd), pořád to má člověk na tapetě… ale lidstvo je fakt asi zabedněné :-))))) Hledá v hlavě (tj. v rozumu) to, co tam nikdy nemůže najít….

Onu důvěru. Víru. Otevřenost. Prázdnotu.

Důvěru v ten naprosto otevřený prostor, kde není čeho se chytit, oč se opřít.

A přece se člověk může opřít o ten prostor… o tu vodu, na kterou se může položit a nemůže se v ní utopit. Dokud dýchá…

Pamatuju se, jak jsem chodila po Káhiře od jednoho knihkupectví do druhého a sháněla jsem knížku o tawakkulu (islámském pojetí důvěry), o kterém jsem psala diplomku. Všude se na mě dívali a ptali „Tawakkul é??“ (tj. Tawakkul? Co to je???) Muslimové. Hmmm… Copak nikdy neslyšeli o Ghazzálím, jednom z největších muslimských teologů???? I Ibn Tajmíjja o tawakkulu napsal dost slušné pojednání…

Otevřenost je opravdu ten jediný lék… ta jediná opora… ten jediný zdroj všeho pozitivního, co chceme cítit v sobě a co chceme dávat druhým. 

V okamžiku, kdy se uzavřeme, vztahy se rozpadají a do našeho chování se vloudí skrytá (nebo i zjevná) agresivita či smutek. Pocit, že nám něco chybí a že za to mohou ti druzí. Stanou se pro nás najednou jakýmsi zjevením těch největších ďáblů, které si umíme představit. I když jsme je třeba před minutou vynášeli do nebes. Rozhovor není možný, uzavírá se s tím, jak se uzavíráme my sami. Nebo získáme pocit, že si za to můžeme my sami. S tím se pracuje snad ještě hůř.

Jenže bez důvěry v sebe, v druhé, v chod světa… bez téhle nejhlubší víry, že vše je tam někde v hloubi, ve své podstatě, svobodné, osvobozené… bez téhle důvěry vytváříme jen svět plný nevraživosti, lhostejnosti, bojů o tu „svou pravdu„, depresí, honby za něčím, co nám radost stejně nepřinese. A snaha si to koupit je pořád lepší než když si to bereme násilím…. pokrok, no fakt…

Začíná to v nás a rozlézá se to všude kolem. Je to jako rakovina. Napadne to už malé dítě a postupně ho přesvědčí, že svět je zlé místo a že je třeba se proti němu nějak obrnit. Něco v sobě umrtvit. Abychom mohli přežít… 

Zdá se to být odvěkou nemocí celého lidstva. Dědičným hříchem rozlišování na dobro a zlo. Předávané z generaci na generaci. Předává se i lék, ale i ten je zasažen tím dědičným hříchem. Zdá se, že je to začarovaný kruh. Že z něj není cesty ven. Nekonečná samsára utrpení. Že bude hůř a hůř.

Jedinou cestou je víra, naděje a láska. Důvěra. Odevzdanost (islám). Pochopení pomíjivosti a prázdnoty všeho, tj. pochopení, že to důležité nejsou objekty, ale volný, otevřený, prázdný prostor za nimi. Temná hmota která vládne vesmíru.

Otevřenost. Protože ty jediné záblesky ráje zde na Zemi zažíváme pouze v okamžicích, kdy se otevíráme. Kdy jsme sami sebou, kdy prožíváme lásku k druhým, pomáháme, uvolněně (vždyť co nám hrozí??) se usmíváme… 

O důvěře jsem napsala nedávno celý dlouhý článek na web Probuzení, ve kterém jsem shrnula všechny články, které tady kdy na téma důvěry byly publikovány. Tento týden si tu sama pro sebe (a samozřejmě pro každého, koho to bude zajímat) napíšu i stručnější výtah z toho všeho…

… něco úderného, co mi vždycky připomene, jak sice není lehké se této naprosto otevřené důvěry dobrat, ale že se to dá… a jak….