Mezi mlýnskými kameny laskavosti a upřímnosti…

(photo credit: Zyance)

(photo credit: Zyance)

Tak toto bude jeden z památných týdnů. Z těch týdnů, kdy má člověk pocit, že z toho „zcvokne„. Kdy se hrabe někde hluboko ve svém nitru a má ze všeho naprostý zmatek.

No, ale chaos je prý dobrá věc. Jak zpívá i Stingtam, kde se řeka setkává s oceánem (v té nepřehledné deltě), se objeví něco nového…

Téma týdne – ano to téma o tom, že člověk by neměl radši moc nic hodnotit a propadat černobílému myšlení – se projevilo velmi razantně. Celý týden (a ostatně to začalo už ten minulý) jako by mi říkal: „nehodnoť, nehodnoť, nehodnoť“ a já jsem vytrvale „hodnotila, hodnotila a hodnotila“ a navíc hodnotila, že nemám hodnotit... :-)

Ocitla jsem se doslova mezi mlýnskými kameny – mezi dvěma lidmi. Chápala jsem oba a přece mezi nimi vznikl vážný rozpor. Kdybych se postavila na stranu jednoho, zradila bych důvěru toho druhého. Kdybych se postavila na stranu toho druhého, zradila bych zas vztah k tomu prvnímu. Už jste někdy něco podobného zažili?? A co s tím??

Už hodně dlouho se mi něco takového nestalo. Ten silný pocit, že Vás loajalita trhá na kusy. Nejste schopni zaujmout stranu jen jednoho a pustit se do toho druhého. Ne proto, že byste byli bezpáteřní „kam vítr, tam plášť„. Ale proto, že skutečnost není černobílá…

Kdysi jsem pracovala jako průvodkyně. Natažená na skřipci mezi turisty a cestovkou. Chápala jsem rozhořčené turisty, ale také vím, že cestovky v tom businessu někdy prostě dělají max., co mohou. Když se postavíte na stranu turistů, zradíte svého zaměstnavatele, jehož garantem tam jste. Když se postavíte na stranu zaměstnavatele, vnímáte, jak přispíváte k tomu, že někdo si na dovolené fakt neodpočine a ještě bude trávit čas reklamacemi. Taky jsem si to toto léto užila (alespoň z toho vznikly články o tom, jak reklamovat zájezd – a jo, povedlo se! Zaplatili odškodné! Sice méně než jsme chtěli, ale víc, než čekala sama prodejkyně toho zájezdu, přes kterou jsme to pořizovali). Jo a ještě se na Vás snese hora výtek za odfláknutou práci nějakého zaměstnance v cestovce (ale o odfláknuté práci tady řeč není). Já tenkrát tuhle roli prostředníka nesla tak těžce, že jsem věděla, že tohle není práce pro mě.

A dlouho se mi žádná podobná „schíza“ nepřihodila. Až teď.

Zpočátku to vypadalo jako že se nic velkého neděje. Ale s nástupem týdne hodnocení se vyjevily hloubky :-)

A já na jeho závěru mohu říct:

  1. Černobílé uvažování je opravdu jen malováním karikatury daného člověka. Nikdo není jen dobrý nebo špatný. Každý má své chyby. Každý je také odrazem svého okolí. Tvrdé odsudky (ve stylu Condemnation… a diskuze o chybách a jejich nápravách se přelila i do článku o islámském manželství) nemají místo tam, kde chce člověk vnímat to, jak věci opravdu jsou…
  2. Kdykoliv soudíme druhého člověka, soudíme tím i sami sebe. Stavíme se do pozice oběti. Ale tou my přece nejsme. Stavíme se do pozice toho potřebného. Ale tím my přece také nejsme. A pak si můžeme vybrat, čím být opravdu chceme. A tou cestou jít, i když to někdy bolí…
  3. Připomenutí té DM písně Condemnation mě opravdu dostalo. Slyšela jsem ji snad stokrát. I v poslední době několikrát. Ještě jsem tak pomyslně ukazovala prstíkem a lidi a říkala jim „open your eyes„. Konečně přece ne?? If for honesty you want apology…. if for kindness you substitute blindness… A byla jsem děsně „moudrá„. Já přece „vím„. Taková JÁ přece nejsem! No. A pak mě to trklo:
  4. Bože. Když je někdo upřímný, fakt chceš, aby se omlouval? Tobě nebo komukoliv jinému? Jak Tě to může i jen napadnout?? I jen napadnout, že upřímnost je chyba? Ano, ta upřímnost v projevu… ta snaha napravit chybu, kterou ten člověk vnímá… i kdyby taková upřímnost byla tvrdá jak louskáček – je to opravdu něco špatného?? Upřímnost vždycky bolí. Těžko člověk pozná sám na sobě, kde je jeho hranice… někdy až později zjistí, že ji překročil. Jak to ale poznáš na někom jiném?? Chceš sama sebe vnímat jako tu rozbitou skořápku, nebo jako ten vyloupnutý ořech uprostřed???
  5. Bože. Hledět na někoho s laskavým srdcem a přijímat ho se vším všudy – jak s těmi dny, kdy Ti otevíral obzory a chlácholil vyděšené srdce, tak i s těmi dny, kdy Ti odmítal dávat to, co jsi potřebovala, protože „Ty přeci nejsi ta potřebná, copak to nevidíš?? Tak open your eyes, ne?“  (a tenkrát to tak bolelo, protože jsi nevěděla, netušila, neuměla) – fakt si chceš sama o sobě myslet, že to všechno byla z Tvé strany jen zaslepenost? Nekritický obdiv?
  6. Kde je ta hranice mezi láskou a spravedlností? Mezi laskavými ohledy na city druhých a upřímností?
  7. Jediná cesta skrze paradoxy nečernobílého světa je cesta NEHODNOCENÍ! Nenech se nachytat, nedovol nálepkovat. Věci se dějí a není nutné vědět proč a kde kdo udělal chybu. Je jen nutné je přijmout takové, jaké jsou… a zůstat otevření a laskaví a upřímní… neustále otevřenější, laskavější a upřímnější… jak nejlépe to dovedeme… 

*******************************************************************************

Tento článek je dalším shrnutím jednoho z témat projektu Absurdistán 2015 – tentokrát věnovanému hodnocení a souzení. Úvodní článek o černobílém světě, ve kterém vládne zlý černokněžník Černobíl, najdete zde. Najdete tam i odkazy na další informace k celému projektu.

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Mezi mlýnskými kameny laskavosti a upřímnosti…

  1. Andyhrou napsal:

    Právě v těchto dnech je pro mně tohle téma velmi aktuální…vlastně s tím pořád bojuji!Sama se sebou…,abych nehodnotila,pouze přijímala.S láskou…k sobě i ostatním.Tohle je pro mně velká výzva,jsem za ni ráda!Děkuji životu,děkuji lidem v mém životě,děkuji Vám za Vaše články!

    • avespasseri napsal:

      I pro mě je velkou výzvou žít tak, že respektuju ty druhé (i nárok na jejich chyby a slabosti, protože všichni nějaké máme), ale zároveň sama sebe. Ostatně na téma respektovat sebe i druhé jsem tu psávala hodně. Určitého završení jsem došla v jednom z červencových článků – něco z toho je v červencovém shrnutí https://zitjak.wordpress.com/2015/08/07/cervenec-a-milujici-bytosti/. Když je chování druhého v rozporu s tím, co máme dojem, že je správné, a co nám třeba i ubližuje, ocitáme se mezi takovými mlýnskými kameny – kde je pak hranice lásky, laskavosti a kde je potřeba říct „ne“? Pro mě je dnes okamžikem respektu k sobě ta chvíle, kdy se rozhodnu nenechat si ublížit. Nejen tím, že bych se třeba otočila na podpatku a odešla (i když to je někdy to nejlepší, co je třeba udělat), ale tím, že mám sama sebe ráda natolik, abych neměla pocit, že je mi ublíženo. Není to ale snadné :-))) Nehodnotit není lehké… právě to nás totiž od útlého věku učí a nehodnocení se považuje za naivitu. Ale ono je to všechno jinak….

  2. Pingback: Sám v sobě… | Žít je umění

  3. Pingback: Co v listopadu nepadne, to není zralé (aneb 12 listopadových rad) | Žít je umění

  4. Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (2. část) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s