Důvěra je prý něco, co člověk získává během prvního roku života. Tak Erikson to tvrdil. Jak s tím dnes pracuje současná psychologie už netuším. Kde jsou ty doby, kdy jsem se na VŠ psychologií tak trochu zabývala…
O porodu plánuji článek příští týden. A nebude to hezké počtení…
Důvěra je také něco, co člověk během prvních let života také lehko ztrácí... závisí na tom, do jaké rodiny se narodí, a mezi jakými lidmi se pohybuje.
To důvěřivé otevřené dítě se postupně uzavírá a uzavírá… nebo někdo nemáte takovou zkušenost??? Čekám, kdy tohle období přijde na mou dceru. Tipla bych si s pubertou… ta člověkem zamává…
Já tento týden měla dojem, že další rána, která má důvěra dostala v dětství, se zacelila. Bývala bych stála skálopevně za tím, že hledat řešení na své problémy „venku„, nepomáhá. Že je to uvnitř. A že tam je nutné to řešit. Ale možná někdy stačí, když někdo „zvenku“ napraví chybu, ke které kdysi došlo… jaksi za všechny. Slyšeli jste někdy o Ježíši Kristovi?? O něm se taky říká, že vzal viny celého světa na sebe a díky němu jsme byli osvobozeni…
Nekřesťanům se to může zdát být praštěné… dokud ovšem nezažijí, že něco podobného se může stát kdykoliv a kdekoliv. Kristovská symbolika je mocná. A aby ji kdokoliv pro kohokoliv jiného naplnil, k tomu stačí trocha laskavosti. Nikdy nevíte, kdy díky ní z druhého člověka sejmete velké břímě…
O tom, že někdy je jen potřeba mít odvahu a stát si za tím, čemu věříme, a otevřít se té pomoci, bude příští týden. Však křesťané říkají: Věř a víra Tvá Tě zachrání, ne??
***************************************************************************
Tímto článkem končí další týden projektu Absurdistán 2015. Tentokrát byl věnovaný tématu (ne)důvěra. Úvodní pondělní článek najdete zde. Stejně tak všechny ostatní informace o celém projektu.
Žít je umění 
a) ne každé dítko je otevřené a důvěřivé b) víra a důvěra – jsou pro mně dvě různé věci
Právě. Hodně záleží i na prenatálním životě, na porodu, nebo prostě na temperamentu dítěte. Ale vývoj dítěte jde podle mě od větší míry otevřenosti k menší. Co se víry a důvěry týká, ano i pro mě to mohou být dvě různé věci. Ale mohou se i prolínat v okamžiku, kdy víra v cosi=důvěra v to, že to funguje, protože je to pravda.
Na „prenatálním životě, porodu“ se neshodneme – určitě. Pokud vezmu v úvahu děti, které jsem poznala (je jich dost) – byla jejich cesta obrácená .. od úzkého kruhu (máma, táta) zkoušely ten širší (sourozenci) a širší … Dětí, které jsou „přístupné“ už jako mrńata cizím dospělým, jsem potkala málo.
U mně je prostě víra – v někoho ( i sebe), něco.
Oproti tomu důvěra – klasické důvěřuj, ale prověřuj.
Tak jistě, tak to většinou bývá… ale malé dítě se ještě na maminku usmívá… dokud třeba nezjistí, že zrovna tahle maminka se o něj zrovna dobře nepostará :-( A pak je asi dítě od dítěte, některé se drží těch „svých“ a pláčou u někoho jiného. U některého to začne víc až kolem toho 8? měsíce. Dcera tohle ale nikdy nějak neměla…
Vlivy prenatálního života jistě nějaké jsou, otázka zní, jaké vlastně. To moje bude do značné míry podobného onomu vackovskému pojetí… ale také je pravda, že jsem třeba kdysi dělala průzkum mezi maminami tuším na baby café, jak to mají s průbojností těch císařem narozených – a vackovské pojetí se dvakrát nepotvrdilo. I když netvrdím, že ta moje je nějak extra průbojná. Ale rozhodně si stojí za svým a nevzdá…:-)
CO se víry/důvěry týká – u mě se to asi víc prolíná proto, že i víru beru jako něco, co je možné revidovat na základě zkušeností.
Pingback: Co v listopadu nepadne, to není zralé (aneb 12 listopadových rad) | Žít je umění