Islámské manželství – člověk by řekl, že jde jen o sex, sex a zase sex (3. část)

První část najdete zde

Třetí díl v podstatě hledá odpověď na otázku „jak si stát za svým i před horou nahatých těl??“ (viz téma tohoto týdne) :-)))) 

Ach ano, k té zbožnosti. No jistě. Zde se skrývá perla… ale jak se s ní zachází?? Jak se určuje zbožnost? Oblečením? Cudným klopením zraku? Pravidelnými modlitbami? Náležitou pokorou ženy vůči muži? Dodržováním všech muslimských pravidel? Nebo se můžu považovat za slušnou ženu, i když chodím v tričku a kalhotech, podívám se mužům čas od času do očí a někdy do nich pěkně obrazně dloubnu (tedy ne do očí)?? Může být člověk zbožný, i když se 5x denně neklaní zjevně Bohu?

No jistě, toto zjevné „stavění zbožnosti na odiv“ je totiž velmi snadné a pragmatické (jen jaksi v rozporu třeba s Biblí, na kterou islám tak výslovně odkazuje, a s jasným odsouzením podobného farizejství v ní).  Jen nikdo nezjistí (dokud se nevdá/neožení), co se skrývá za fasádou jednání toho druhého… ostatně jen oni sami vědí, co se děje za zdmi domovů. I my tady ostatně známe ten rozpor mezi „navrch huj, vespod fuj„. V podobě domácího násilí…

A jak by se člověk začal chovat, kdyby nad ním nevisel Damoklův meč „pověsti“ a „šaríi„. Třeba v jiné zemi. A to je případ nejen saudskoarabských mužů v Evropě, ale i arabských mužů vracející se do islámské země i se svou americkou či evropskou ženou (Bez dcerky neodejdu je asi dost známý příklad...).

Upřímně ale musím říct, že každý i v době, kdy jsem byla ateistka, ať v Čechách, tak v jakékoliv arabské zemi, poznal, že „jsem jiná„. V Čechách jsem v tom ale vždy cítila jistý osten onoho „z téhle nic nekouká„, zatímco arabští, ale i asijští muži mě většinou přijímali buď ochranitelsky jako sestru… nebo si mě rovnou chtěli brát za ženu :-)  Když tedy „ze mě jinak nic nekouká„. To jsem Vám tu již vyprávěla tenhle další praštěný příběh z egyptského Dhahabu? Nebo ono „Ty bys byla úžasná matka mých dětí!„?

Takže ano, jde to i bez okatého mávání šátkem nad hlavou… na hlavě… :-)

Islám ale člověku nedá dost prostoru, aby našel tu hlubší motivaci, hlubší zbožnost, než je jen ta povrchová vynucená šaríou. Alespoň si to neumím představit. Podle mě je i ten nejzbožnější muslim jak ten poustevník v jeskyni, který vypadá děsně ctnostně, ale jak přijde do západní společnosti, tak je po ctnostech. Nic proti poustevníkům. Jsou inspirativní a člověka mohou hodně naučit. Ale nikdo by po nás neměl chtít, abychom se jimi stali. A neměl by to považovat za ctnostnější… 

Člověk, který má tu hlubší motivaci v sobě, si nejspíš mezi muslimy může lebedit. Ale pokud je v něm hlouběji zavrtaná, hůř se v takovém prostředí hledá… A pak stačí málo a člověka vnější okolnosti nahlodají. Ten děs muslimů z vnějšího prostředí! Ano, vnější prostředí je člověku nápomocné a čím lepší, tím se mu lépe dýchá. Proto mají křesťané církev a buddhisté sanghu. A ateisté party podobně smýšlejících kamarádů. Ale „odcaď pocaď„. S kontrolou okolí  – s oním „ti jsou děsní, ty tady nechceme, pokud se nepřizpůsobí“ se musí velmi opatrně!

A navíc…skutečnou zbožnost žádná vnější okolnost nenahlodá, protože skutečná zbožnost je bezpodmínečná! Ví, že není nikde jinde opravdové radosti a spokojenosti a návodu k jednání než u Boha. Ví to, i kdyby kolem chodila hora nahatých žen a mužů… Ani to s ním nehne. Myslet si, že když je odstraním, odstraním problém, je velká chyba. Vždyť si vzpomeňte na Hrátky s čertem. Na nafoukaného poustevníka a zbožného otrhaného vojáka….

Teď jde jen o to, zda chceme společnost, která dává lidem možnost dojít absolutní svobody (i před svedením horou nahatých  osob), nebo společnost, která nás zavře do klece, aby nás před tou horou ochránila…

Já bych tedy hlasovala za to první!! Myslím, že volba je svobodně na nás…

Však se podívejme, jak i jen náraz do Dvojčat – onen novodobý náraz islámu do západní společnosti- naboural naše svobody. Horkotěžko vybudované svobody. Ještě křehké, teenagersky zmatené. A to byl islám ještě daleko. Teď už ho máme na hranicích. Doslova.

Chci být tou jeptiškou, oddanou něčemu mimo nás a plně, s důvěrou, se odevzdávající tomu, co ve své podstatě jsme, o které jsem psala v prvním článku, svobodně. Ne proto, že „tak se to má„. A  hlavně „jak se to má„. Nemusí to být na mě hned na první pohled vidět, abych byla pěkně nalajnovaná. Lidi se mají chovat slušně ke všem.

Chci si partnera vybírat svobodně na základě takových kritérií, které mi co nejlépe zaručí vzájemnou kompatibilitu. To, že jeden pro druhého budeme darem a ne přítěží. Prostorem rozkvětu a ne prostorem ubíjejícím (někdy i doslova) to nejcennější v nás. Onu otevřenost. Důvěru, lásku, radost, soucítění. Však i na Západě už spousta lidí ví, že si jen těžko člověk může vybrat toho správného partnera, pokud on sám se nesnaží být tím správným partnerem pro něj. Pokud jen očekává, ale nedává a nenabízí. Pokud jen chce a touží a to je vše…

Plodnost? No, Z mého úhlu pohledu matky, která nějak zvlášť netoužila po tom matkou být, musím říct, že nic nevnese do života ženy (a myslím, že mohu mluvit i za svého manžela) tak hluboký smysl, tak hlubokou radost a tak hlubokou zodpovědnost za sebe i chod světa, jako narození potomka. Neznám nic náročnějšího, ale zároveň nic přínosnějšího. Děti jsou darem. Může to být dar třaskavý, ale dostáváme přesně to, co potřebujeme… 

Pokud se společnost dostane do fáze, že není schopná se rozmnožovat a dokonce se pyšní i tím, že oplodňovat se musí uměle, je to sakra problém. Ale pokud si musí muslim dát před zbožnou a milovanou ženou, leč neplodnou, přednost té zbožné, plodné, leč nemilované jen proto, že „umma potřebuje děti“, no tak to je taky sakra problém.

Kdo pak dělá z žen sexuální objekty???? Jsem víc než dítě, které přivedu na svět… musím být víc, protože skrze mě se seznamuje se světem. Co mu dám já už mu nikdo nikdy jindy nedá…

To my sami musíme nalézt jinou cestu, jak dívky i chlapce učit, kdo jsou. Co umí. V čem jsou dobří. Aby to ve školách neztráceli a pak to v nich zas nemuseli hledat. Aby si dokázali užít krásy co nejtrvalejšího partnerství a lásky co nejdříve… a vnesli do života skrze děti trochu další radosti. Aby jim svou nezralostí nepůsobili větší traumata než je to nezbytně nutné k rozvoji člověka. Aby jim byli oporou. Prostorem, ve kterém se naučí létat… aby pak mohli s odvahou vzlétnout…

Takovou svobodu by brali všichni všemi deseti. I muslimové. A je na nás, zda se necháme převálcovat jimi a uzavřít do klece příkazů a zákazů, nebo jestli najdeme tu svobodu, která otevře prostor porozumění, důvěře a proměnám…

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Náboženství, Uncategorized se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Islámské manželství – člověk by řekl, že jde jen o sex, sex a zase sex (3. část)

  1. Pingback: Islámské manželství – člověk by řekl, že jde jen o sex, sex a zase sex… (2.část) | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s