Co se mě – s prominutím – SERE??

Spravedlivé rozhořčení je prý zdravé.

Tento blog nikdy nebyl tím „tohle-mě-sere“ blogem plným určitě zcela spravedlivého rozhořčení tu nad tím tu nad tamtím tu nad oním či nad onou…

Ale každý člověk má podle mě x poloh a x tváří – některé bílé, jiné „přičmoudlé„, jiné „hnědé“ a jiné tmavé jak noc, a tak – ačkoliv se to může zdát podivné – nejsem výjimka. Ano, i já nejsem ani anděl, ani ďábel. Kdo je??

Někdy člověk ani neví, jak moc ho něco „sere„, dokud mu někdo „nepinkne“ přihrávku. V mém případě to byla anitraM (za což jí vřele děkuji) ve velmi výživných komentářích ke článku o Muhammadovi a Koránu a jeho násilné stránce. Nebo to bylo u nějakého jiného článku? Na přetřas toho bylo víc :-)

To ona řekla na mou řečnickou otázku – „co mě na tom všem tak sere?“ (že se mě to tak dotýká a že jsem o tom roky nechtěla mluvit??) – ono památné slovo – systém. Nejdřív jsem moc nechápala tu souvislost….

Do toho přišla ten samý den diskuze na téma dokumentu o porodech na pražských Vinohradech (to je vždy také velmi výživné téma) – já napsala článek, Jolana na něj reagovala celým dalším článkem.

A pak mě to trklo. No jasně!

Ze všeho nejvíc mě sere systém, který nám neposkytuje prostor chovat se přirozeně a vydávat ze sebe živoucí plody sebe sama – obrazně řečeno. Který se nás tak úporně snaží chránit před vším „zlem„, až nás tak vyděsil, že zlo vidíme za každým rohem. 

• Porody jsou toho pro mě zářným příkladem – na základě toho, jak jsem ho osobně prožila.
• Islám je toho pro mě také zářným příkladem – vždyť on nic jiného nedělá, než že se snaží všechno zlo zadupat do země. Všechno, co za zlo považuje (třeba děvčata v letních šatech…). Vše zahalit, schovat, aby to nikdo neviděl. Ve všech slova smyslech…

Ale abych zůstala práva tématu svého blogu, který již na samém počátku odmítl soudit druhé, i sebe (zato to pěkně všechno hodil na ego a dualismus), to, co mě sere, jen bude mnohem těžší se podle toho zařídit, je ten systém našeho ega, který se nás tak úporně snaží chránit před vším tím „zlem„. Vším tím „utrpením„.

A jak se zpívá v jedné Werichově písni: „když já byl kvítkem jetele, číhal jsem bděle na tele, a při tom bdění, do omrzení, zvadl jsem za dvě neděle… na duchy na těle...“ Pročpak já si tuhle píseň a tyhle verše pamatuji již od dob základní školy??????

A tak mám dojem, že tento týden mě měl naučit stát si za úplně jiným systémem než za tím systémem Ega… 

Ostatně jsem si dost vydupala jeden takový systém… je to jako když u porodu víte, že když Vám bude nejhůř, najdete něco, čeho se můžete chytit…

Jinou oporu než tu zvenčí. Oporu ve Vás. 

Jednu takovou jsem nalezla v okamžiku, kdy jsem už měla pocit, že se topím, v jedné meditaci, jejíž online webcast jsem v sobotu „přešvihla“ (jak říká má dcera), ale pustila jsem si ji o pár dní později. Je to meditace na utišení bolesti. Na tu bolest, na kterou jsem to zkusila, zpočátku nezabrala. Ale k mému překvapení zabrala na úplně jinou. Na ten pocit, že se topím :-) Na tu fyzickou bolest teprve potom…

Dnes jsem ji zkoušela taky. Na bolest zabrala. Na tu případnou zlomenou kůstku na nártu možná zítra zabere i západní medicína. Dnes se mi už opravdu nechce nikde běhat po lékařích :-) Radši si lehnu v pohodě svého domova :-)

Pokud si chcete meditaci zkusit, tady ji máte (první část je úvod, druhá část je 40 min řízená meditace):

*****************************************************************************

Toto je článek, který shrnuje další týdenní téma projektu Absurdistán 2015. Tentokrát bylo tématem stát si za svým. Úvodní článek i další informace o celém projektu najdete zde.