47. Návrat k pomocné ruce (Absurdistán 2015)

ostrov

Čím jiným pokračovat v druhém týdnu své zlomeninové anabáze než loňským tématem pomocné ruky? Tématem Jsem opravdu na vše sama? I loni jsem hledala oporu… letos mi ta opora jaksi zmizela pod nohou :-) Když jsem čekala pevnou zem, nepřišla. Bylo tam jen pusto prázdno. A tak asi člověk nemá hledat oporu někde ve vnějším světě, ale sám v sobě…

… prý na konci vlastního ramene, říkává se.

Je to taková mantra té naší individualistické společnosti. Jedna z těchto:

  • Spoléhej sám na sebe.
  • Od druhých radši nic nečekej.
  • Co si neuděláš sám…

Manžel říkává: „Zásada číslo jedna zní – nikoho se neptej„. (Tedy nevím, jak by zvládl dnešní skautský výlet, kdy skupinky dětí chodily po Brně a vyptávaly se lidí, kde že jsou ty památky, které mají najít…)

A tak si každý sedí na tom svém písečku a plácá si tam ty své bábovičky…

Druhý má problém?? Proč by mě to zajímalo? Nemá snad svou vlastní ruku na konci svého vlastního ramene?? A tak se pyšní tím, jak to všechno zvládá sám. Bez berliček (jako třeba ti věřící???, kteří spoléhají na Boha??).

Hmmm…. nedávno mi bylo řečeno, že čemu se prý tak moc bráním?? Zjistit, že člověk je na všechno úplně sám, mu přece dává úžasnou svobodu… (A to je přece pro mě největší hodnota, nebo ne??) Konečně člověk není na ničem a na nikom závislý. Nic a nikoho nepotřebuje.

Není lehké se vzdát té pomocné ruky na konci jiného ramene. Obzvlášť když máte pocit, že Vás vytáhla z rozbouřeného moře, kde byste se určitě utopili, protože v takových vlnách plavat fakt neumíte…

Člověk přece nemůže umět všechno a bez druhých lidí … no, znáte to, žádný člověk není ostrov, sám o sobě celistvý

A přece člověk NENÍ NA NIC SÁM.

Stačí jen hledat… a najít…

A tak:

  • Nechci zapomínat na to, kde hledat…

A co Vy? Spoléháte raději sami na sebe, nebo se i někdy někoho zeptáte? A požádáte o pomoc??

***************************************************************************************

Další ze zajímavých týdnů roku 2014… opět odpověď na položenou otázku. Může přijít třeba prostřednictvím televize. No ano, ta bedýnka, ve které téměř nikdy nic nedávají, se může někdy hodit :-) Pokud by Vás zajímalo, o jaký pořad v tomto konkrétním případě šlo, najdete to ve shrnujícím článku, který jsem napsala na konci tohoto týdne: Kde hledat oporu, když je člověk na všechno sám??

**************************************************************************************

Tímto článkem začíná už čtyřicátý sedmý týden projektu Absurdistán 2015. Bližší informace k tomu proč, co a jak ohledně tohoto projektu najdete tady. Přehled témat, na které ještě nejspíš dojde a kterými jsem se již zabývala (i s odkazy), najdete pro změnu zase tady.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Absurdistán 2014, Absurdistán 2015 se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na 47. Návrat k pomocné ruce (Absurdistán 2015)

  1. Sedmi napsal:

    Hm, tak tohle jsem nikdy nechápala, nedělá mi problém si říct. A nechápu, proč bych měla všechno zvládat sama, copak jsem superman ? U mého muže v rodině je to opačný extrem… Tam se sestry tchyně radši nezvou na narozky, aby to nevypadalo jako nátlak, ale ani si nezavolaji, jestli něco bude, aby to nevypadalo jako že se chtějí vnutit… A tak se vaří a peče a pak se čeká, jestli někdo přijde.. Je to na budku…

    • avespasseri napsal:

      Viz mou odpověď Jolaně :-) Co se takové té běžné pomoci týká – no, na víkendovém semináři jsem viděla, že mi nedělá problém si o pomoc říct… stejně jako mi nedělá problém pomoc odmítnout :-) Lidé mnohdy nevědí, co dokážeš sama a co už ne :-)
      No s těmi narozkami je to opravdu mazec :-))))

  2. jolana88 napsal:

    :) Individualistická společnost, říkáte? KDE? Řekla bych, že tak stádní – a spolčující až ke společenství nutící – nebyla posledních pár století :D PS: Mám to jako Sedmi – k „samotě“ (zůstat na vše sám) – to se člověk odsoudí jedině Osobně, což je tedy potom jeho problém ..

    • avespasseri napsal:

      Individualistická v protikladu té kolektivistické na Východě. Ten rozdíl je velký. Stádnost ta je asi ale všude platná, jen u nás si stále ještě můžeme vybrat, ke komu se případně stádně přidáme… a rodina to být nemusí.
      K té „samotě“ – co když potřebujete něco, co Vám nikdo dát nemůže? Podle mě je rozdíl chtít pomoct a chtít pomoct. Jedna je taková ta běžná pomoc, kterou Vám laskavý člověk rád prokáže. A druhá je taková ta pomoc, kterou si mnozí vynucují na úkor těch druhých… v tom případě pro ně může být velmi těžké si přiznat, že „jsou na to sami“. A teď je jen otázka, o které „samotě“ se bavíme a kde je pro koho ta hranice toho, kdy musí uznat, že „tohle po druhých chtít fakt nemůže a je na to sám“.

  3. Pingback: Návrat ke strachu milovat | Žít je umění

  4. Pingback: Myslet v prvé řadě hlavně na sebe! (Aneb kdo si chce jen nechat pomáhat?) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s