Oslava bílých housek

Cesta k Pekárně – tedy k jeskyni Pekárna. Tuhle cestu naštěstí můj otec absolvovat nemusí…
(photo credit: Desidor)

Bílé pečivo je dnes zatracované.

Také je zatracuji.

To ovšem neznamená, že je nemám ráda. Chutná mi velmi… 

Uznávám, tentokrát je to trochu pošahaný paradox – spíš ono „jít dvěma cestami naráz”. Ale tak to holt někdy ve světě mimo dualitu chodí :-)

Ano, měla jsem v úmyslu si letos alchymisticky vyhrát a namíchat takovou kombinaci bílé a celozrnné mouky na linecké, aby se to dalo ještě jíst. Ovšem to bylo předtím, než jsem si zlomila tu nohu…

Ano, můj otec si chodívá pro celozrnné housky. Budiž jeho změně stravovacího režimu na stará kolena sláva…

Proč ale oslava bílých housek??

No, bylo jednou léto. Já jsem měla volno, a tak jsem ho trávila s dcerou na zahradě mého rodného domku (někdy i uvnitř :-)). Pravidelně jsem každé ráno vstávala a chodívala do obchodu (ne na rohu, kousek za ním přímo do pekárny) pro housky a rohlíky. Tak vzpomněla jsem si na staré dobré časy, kdy můj otec vždy v sobotu ráno chodíval pro rohlíčky a dělal kakajíčko. Dobré, holandské, mňam.

Už dlouho to nedělal. U nás se teď popíjí jakýsi instant oslazený a v sobotu se jí loupáčky. Matka, pochopitelně, se odmítá úplně přetrhnout…

A tak jsem pravidelně chodívala pro pečivo a vařili jsme si to kakao. Pečivo měli moooooc dobré. A když jsem po týdnu (či dvou?) odjela domů, dozvěděla jsem se, že si tam začal chodit můj otec sám…. 

Tak moc si zvykl…

Ovšem dojít si pro housky není pro mého otce jen tak. Je již pár let po mrtvici. Pravá ruka úplně ochrnutá. Pravá noha funguje jen omezeně. Co mně trvá 5 minut, to jemu půl hodiny. Chodník je mizerný (musí jít po silnici). Veze si s sebou vozík, o který se opírá, a na který pak ten nákup i položí….

Když jsem tenkrát v létě přijela, chodíval můj otec před obědem již jenom svá obligátní kolečka kolem hrušky u nás na zahradě. Venku již nebyl ani nepamatuju.

Teď v prosinci šel každé ráno pro housky (protože já s tou zlomenou nohou a s těmi holemi už sotva lezla po domě, tak moc mě po těch několika dnech a po té cestě do Jihlavy bolely ruce) a před obědem si vyrazil ven na pochůzku kolem bloku (dost dlouhá procházka – tak na hodinku).

A tak znovu říkám – sláva bílým houskám, které byly tou nejlepší motivací mému otci, aby zas trochu posílil a rozchodil se. Však si to v 75 letech po mrtvici jednou zkuste…

Ne, radši ne, nezkoušejte si to… :-))

A co Vy? Jíte stále ještě bílé pečivo, nebo už jen to přibarvované? Nebo celozrnné??

A máte také něco, co ostatní zatracují, ale pro Vás to je motivace jak hrom??