Důležité okamžiky roku 2015 (1. část)

(photo credit: Alexandru Darida)

(photo credit: Alexandru Darida)

Rok 2015 se nejspíš dočká shrnutí z několika úhlů pohledu. Napsaný mám již článek o těch radostných okamžicích, který plánuji uveřejnit na začátku roku. Protože ten příští rok hodlám v tomto duchu pojmout. Tak snad to tentokrát již vyjde :-)

V červenci tu již vyšlo shrnutí prvního půl roku (Jak čelit strachu, být opravdu svobodná a milovat?). Čeká mě shrnout i tu druhou půlku a snaha nějak uchopit témata a symboly, které ten rok s sebou přinesly.

Nicméně ráda bych prošla ten rok i z hlediska článků, které vnímám jako nejdůležitější v daném měsíci. I tento úhel pohledu, doufám, vnese do uplynulého roku něco jiného….

Leden

  • Jak rok 2015 začal, tak i končí. Zdravotními problémy (teď je to zlomená noha, tenkrát to byl ten náběh na mrtvici) a oním „rozhodnutím„, které už mám zas „na talíři„. O tom kroku, o tom bodu, ze kterého není návratu, jsem v lednu napsala článek, ve kterém zazněla stejnojmenná píseň z Fantóma opery. Fantóm opery a písňová poselství byla vůbec častou inspirací roku 2015. Ne, tenkrát se mi nepodařilo rozhodnout se pro to, co opravdu chci. Snad teď. Ale tenkrát jsem ještě nepřestala vzdorovat. Ona „vášeň“ pro to rozhodnutí (a odvaha do něj) nebyla ještě dost silná. V lednu jsem se zatím jen dopovala tím, do jak vysokých poloh dokáže učitel dostat svou žačku… a jak se ona zmítá v tom, zda v něm mám uhranutě vnímat „anděla hudby“ nebo naopak vyděšeně ten přízrak obcházející divadlo – Některé vztahy JSOU prostě fascinující…

Únor

  • Jako by tématem celého roku 2015 byla ta „pevná půda pod nohama„. Ta snaha najít v sobě oporu ustát jakýkoliv problém. V únoru jsem hltala Pemu Chodron, jednu buddhistickou mnišku, a její knížky „Začni tam, kde jsi“ a „Když ztrácíme půdu pod nohama„. O tom nesmlouvavém „záměrem každého jednání není věci měnit, ale rozvíjet soucítění a otevírat srdce. Nejde o to získat, co chceme, ale být silnější (a ustát to. všechno!).“ O tom, proč je někdy tak těžké mít se rád. A o tom, co dělat, když se tedy cítíme pod psa????

Březen

  • V březnu jsem vzpomínala roční výročí toho nejzlomovějšího (a nejděsivějšího) okamžiku v mém životě, kdy jsem měla pocit, že se utopím v rozbouřených vodách… Ten měsíc přišel první náznak onoho „rozhodnutí„. První závan ochoty „pustit se„. První uvědomění, že to, co člověk opravdu potřebuje, vždycky přijde. Ten článek o „spešl rozhodnutí“ v sobě nese mnoho moudrosti, mnoho rad, ale také mnoho pocitu, že je to těžké. No a bylo. Jak dlouho mi vydrželo předsevzetí slavit toto rozhodnutí? Jak rychle jsem se nechala zase vyvést z míry?? (Vlastně v první chvíli, kdy to mé rozhodnutí nebylo náležitě oceněno, chachá). Zdá se, že jsem zapomněla i na oněch 5 věcí, které rozhodně nedělat. Ačkoliv i to byla velmi zásadní knížka, ke které jsem se dostala…

Duben

Květen

  • V květnu to bylo snad ještě horší. Měla jsem pocit, že nejsem vůbec důležitá, nemám právo nic chtít a že jestli se cítím špatně, tak je to jen můj problém. Ach ano, vždycky nakonec přijdu na to, že je to jen iluze. Však co je vůbec skutečné? Vždycky si nakonec uvědomím, že ta pomocná ruka tu vždy je. A vždycky si ale nakonec uvědomím, že se musím hlavně postavit sama za sebe. A že je vždycky dobré zdrhat od všech (i od toho hlasu v sobě), kteří by mi něco takového vykládali. Protože ve skutečnosti je každé mé slovo a čin velmi důležité. Ve skutečnosti nic nepotřebuju. A ve skutečnosti nikoho nepotřebuji na to vypořádat se se svými negativními emocemi – jen vlastní soucítění. Ale říkejte to těm starým jizvám, které se v takových situacích citlivě ozývají. Nicméně v květnu jsem rozhodla k jednomu slibu – že se nenechám polapit do svých snah „vymyslet to“ a „pochopit“ a do všech těch negativních emocí. Uvědomila jsem si, že i pozitivní hodnocení může člověka mrsknout štandopéde do bažin rezignace. Že je nutné oceňovat hlavně práci a ne schopnosti. A ze všeho nejvíc jsem v květnu oceňovala svého muže. To jsem ještě nebyla v jeho kůži :-)

Červen

  • Červen jako by se mi chtěl za ten drsný květen odvděčit. Dodal jeden krásný týden. No, krásný. Začal odpovědí, kterou jsem nechtěla slyšet, ale kterou jsem očekávala. A která mi paradoxně (tak už to u mě chodí) otevřela krásný svět – svět přítomnosti bez toho věčného a a . Jo, to je to Já, které má potřebu se pořád obhajovat, vysvětlovat, dožadovat se něčeho či bát se něčeho. A dodal jedno hodně zvláštní procitnutí, které jsem v té době brala jen hodně málo v potaz, ačkoliv mě hodně nepříjemně zaskočilo. To, že jsem kdysi byla kvítkem jetele… obrazně :-)

A jak byl ten příběh roku 2015 o rozhodnutích a slibech, pevných půdách pod nohama i tam, kde člověk nejvíc trpí v kdejakých iluzích, ale také o krásných neočekávatelných prožitcích dál?? To zas příště… 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance, Uncategorized se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Důležité okamžiky roku 2015 (1. část)

  1. Pingback: Druhý půlrok roku 2015 v paradoxním vodním světě plném lásky, důvěry a poklidu. Cháchá… | Žít je umění

  2. Pingback: Radostné okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s