Důležité okamžiky roku 2015 (2. část)

(photo credit. Jathin S. Krishnappa)

První půl roku 2015  jako by náznaky poukazoval na to, nač se mám „těšit“ dál….

Vysoké tóny, rozhodnutí, ztráta půdy pod nohama, téma sebelásky a sebeúcty navzdory všemu. A spousta krásných chvil… 

Jak to tedy bylo dál?

Červenec

• Dovolená byla tentokrát jiná. Poprvé jsem měla možnost si „užít“ ono spokojený i uvnitř bouře. To byla ta turecká dovolená, kdy jsem lidi nabádala, aby se raději naučili anglicky, než někam vyjedou :-) To byl ten měsíc, kdy jsem se sama sebe ptala, co lidem brání v tom, aby byli šťastní. Vždyť když už člověk tolik trpí, proč neudělá něco pro to, aby se to neopakovalo stále dokola?? To byl ten měsíc, kdy jsem poprvé pochopila, že „nemám čas“ neznamená „nezajímáš mě“ a poučila se od své dcery, kterou zatím, zdá se, ještě ani nenapadlo, že by mě mohla nezajímat….

Srpen

• Ačkoliv jako žák jsem někdy fakt nepoučitelná a ani od své dcery, zdá se, nejsem schopná se poučit dost důkladně :-( A tak jsem se nakonec propadla do toho nejhoršího měsíce, jaký jsem snad kdy zažila. Kolem mě vlály „svatební košile mých přízraků“ a já jsem musela sama sebe nabádat, abych se neptala svého strachu, protože je to nevěrohodný svědek. Nicméně v hlubinách zoufalství jsem nalezla poklad! A nakonec bylo zač být vděčná. Hned dvakrát. A mohla jsem napsat článek o tom, nač jsem hrdá. Ale zpětně? Byla bych radši, kdyby nebylo potřeba být na nic hrdá a prostě si jen tak žít…

Září

• A září? To vzalo ono srpnové utrpení a ošetřilo všechny rány. Protože to, co se dělo, se mě hluboce dotýkalo a hluboce mě zasáhlo. Hloubku utrpení krásně dokumentuje píseň, která mě na tomto „útěku před válkou„, oslovila – Je suis malade (Jsem nemocná). Jenže na druhou stranu ke mně promlouvali takoví lidé jako Pema Chodron se svým učením o ztvrdlých zabarigádovaných srdcích, která neunesla tíhu bolesti a propadají strachu a agresivitě. Nebo Arthur Mello či Mooji o tom, že nemusíme bojovat. A snad proto, že jsem své srdce nezabarikádovala a můj boj byl spíš štkaním do noci, zažila jsem něco, o čem jsem posléze napsala „To-prostě-není-možné!“ Nezapomenutelné! Nicméně – stálo to všechno za to??

Říjen

• Říjen jako by mi říkal – jasně, jo. Stálo. Pořád dokola mi předkládal lekce o důvěře. O otevřenosti.  V říjnu jsem sesumírovala oněch  14 stupňů k tomu jak se nehroutit. Poučoval mě – chytrák – o tom, co je největší chyba. Nechat se zblbnout myšlenkami a emocemi…

Listopad

• Listopad v tom pokračoval dál – dodal 10 ochranných amuletů pro vstup do 13. komnaty. Protože přesně do té zapovězené 13. komnaty jsem neprozřetelně lezla. No, zřejmě mě moc neochránily – šlápla jsem do prázdna a zlámala si nohu. Ale jinak je to super, no :-)  Nicméně jsem si uvědomila, že to, co mě – s prominutím – sere, jsou systémy (i systém ega), které se snaží ochraňovat proti domnělému „zlu„. Ano, to byla ta témata o porodech a o islámu. Onen článek o tom, zda náhodou tureckým autorům nevědomky neproklouzl mezi prsty seriál, který je vlastně obžalobou islámu. Ale jednou z největších zkoušek celého roku byly ty chvíle mezi mlýnskými kameny laskavosti a upřímnosti. Takovou rozpolcenost jsem již dlouho nezažila. A lekce? Nehodnotit, nehodnotit, nehodnotit. Klasika.

Prosinec

• A jak tento příběh končí? Tím, jak je důležité být sám v sobě. Že někdy je důležité myslet hlavně sám na sebe. A to nejen, když má člověk zlomenou nohu :-) Protože jen pokud člověk má vlastní hodnoty a svůj vnitřní „prostor“ nepropustí nikomu jinému, teprve pak se může otevřít druhým stejně jako Evropa běžencům. Aniž by ztratil pevnou půdu pod nohama :-) Protože jen když člověk ztratí sám sebe v druhých, opravdu sám sebe najde, jak zpívali Depeche Mode. Strach má prostě velké oči, tak to holt je :-) A člověk by neměl zavírat oči před tím, co mu přijde těžké (nebo strkat hlavu do písku jako ten pštros). Naopak by se měl rozhodnout tím směrem odvážně vyrazit! Protože i v mlze je možné nakonec najít Slunce. Snad. To když si uvědomíte během vánočních svátků, že po ničem jiném než po klidu, míru a lásce fakt netoužíte….