Shrnutí číslo 1 si rok 2015 již vysloužil – a to shrnutí důležitých okamžiků vycházející z článků, které mi přišly jako zásadní – vyšel z toho nakonec takový příběh loňského roku (přečíst si ho ve dvou částech můžete zde).
Před půl rokem tu ale vyšlo již jiné shrnutí – shrnutí číslo O. Shrnutí důležitých ponaučení, které mi život dal během prvních šesti měsíců. To první shrnutí bylo o strachu, svobodě a o tom, jak milovat…, což byla první tří témata – vodní (strach), dřevní (svoboda) a ohnivé (láska) – projektu Absurdistán 2015.
Nezbývá mi tedy než toto symbolické shrnutí vycházející ze závěrečných shrnutí jednotlivých měsíců doplnit o zbývající půl roku. Léto pokračuje v ohnivém tématu lásky a radosti, k vodnímu tématu strachu se zase vrací konec roku. Jinak se tam objevuje zemské téma rovnováhy na jiném základě než je Ego a kovové téma bdělosti a spokojenosti.
(photo credit: Remi Jouan)
ČERVENEC
Je něco jiného být tím, kdo miluje, nebo otrokem toho, co se nám líbí či nelíbí.
Je přece rozdíl mezi tím, když něco milujeme (třeba koně), nebo když to „chceme mít teď hned„.
Je rozdíl mezi tím, když jsme milováni, nebo je nám jen pochlebováno.
Je rozdíl mezi tím, když myslíme na to, co láska dává nám, nebo když dáváme my.
Je rozdíl mezi tím, když se u kamen ohříváme, nebo když se jich chytáme a spálíme se.
Je rozdíl mezi tím, když druhé vnímáme a reagujeme na ně, nebo když je hodnotíme a soudíme.
Nestojíme proti sobě, ale vedle sebe – každý konflikt je iluzorní!
Červencové shrnutí najdete v článku Červenec – měsíc milujících bytostí.
(photo credit: NobleO)
SRPEN
Kdo jiný Tě má mít rád než Ty sama sebe? Pak to nejzranitelnější v sobě nemusíš ochraňovat…
Život Ti chtěl ukázat, že člověk nikdy nemůže říct, co je vlastně dobré a co špatné. Že v určitých okamžicích tento program zkolabuje jako program rozbitého Terminátora. Že nepotřebuješ vůbec nic a již vůbec ne dávat věcem nálepky.
Že v tom nejhorším náporu může přijít skrze sílu sebelásky ten nejkrásnější týden. A hluboká vděčnost za tu drsnou lekci. Lekci semínka, zadusávaného do země…
Stačí jen „nechat kritiku rozpustit, být na sebe hodný, chápat a soucítit...“
Srpnové shrnutí najdete v článku Srpen v tom nějak neměl jasno.
(photo credit: Chee.Hong)
ZÁŘÍ
Nakonec jsme na vše sami a tomu se říká dospělost. Nicméně nejdřív je nutné vyléčit dětská zranění.
Žít ve vodním paradoxním světě, kde není čeho se chytat, není jednoduché – v tom nepodmíněném světě nemůžete od druhých očekávat vůbec nic. Nicméně ve vodním světě bývají majáky. Ty někdy potřebujeme, abychom neztroskotali. Těm máme být druhým. A hlavně sami sobě.
V tom paradoxním vodním světě někdy musí člověk smířit fakt, že majáky netrpí, že lekce stačí proměňovat vděčně v dary, že není nutné si stěžovat a že nejsem žádný žebrák, který něco potřebuje, se skutečností, že někdy je třeba nemlčet. Ano, láska je nedualita v praxi. Nedělí na Já a Ty, dávání a braní. Ale někdy možná netrpí Ego, ale duše… a člověk musí v první řadě respektovat sám sebe.
Pak zjistíme, že poklady se skrývají za tajuplným závěsem mezi ANO a NE. Skutečnost nikdy není Ano či Ne, ale Ano i Ne zároveň. A to je třeba mít vždy na paměti! Dávej pozor na iluzornost protikladů a snahy dosáhnout dokonalosti. To zásadní, které má paradoxní podobu, mysl nikdy nepochopí a snažit se o porozumění je absurdní. Tomu zásadnímu je třeba pouze důvěřovat…
Vzdorné dítě mého dětství konečně získalo možnost se autenticky projevit – a být přijato. Ani mnou, ani mým okolím. Je životě nutné žít autenticky a ze srdce! Duše nemá trpět, má se radovat! Radost nám bere například ono absurdní přemýšlení, ačkoliv hlava to zásadní nikdy nemůže pobrat…
Září jsem shrnula do článku Záříjový sešup do hlubin paradoxů.
ŘÍJEN
Tou nevyšlapanou cestou se nejlépe jde s trochou vtipu a radosti. A s absolutní důvěrou v otevřenost.
Největší chybou je moc přemýšlet a rochnit se v emocích.
Otevírat své 13. komnaty není sranda – člověku může uklouznout noha…
Celý měsíc jsem shrnula do článku Říjnové „trochu radosti do toho umírání“
LISTOPAD
Černobílý úhel pohledu nikdy neplatí – nehodnoť a důvěřuj. To je jediný způsob, jak respektovat sebe i druhé, a vymotat se z mlýnských kamenů…
Nejvíc mě „sere“ systém (i systém Ega), který má za úkol lidi příliš ochraňovat před „zlem“.
Kdykoliv soudíme druhého člověka, soudíme i sebe.
Chceš sama sebe vnímat jako rozlomenou skořápku, nebo ten ořech uvnitř?
Fakt si chceš myslet, že hledět na někoho s laskavým srdcem, je zaslepenost?
Listopad jsem shrnula do článku Co v listopadu nepadne, není zralé…
PROSINEC
Po ničem jiném než po klidu a míru netoužím. A ten najdu jen sama v sobě, ve vlastním vnitřním prostoru…
Strach má velké oči. Člověk by je nikdy neměl zavírat před tím, co mu přijde těžké.
Je důležité nepropouštět svůj prostor druhým – tu jednu nohu, na které stojíte. Jinak ztratíte rovnováhu…
Žít je umění 