Dcera mi před pár dny říkala jednu básničku:
Znám betonovou studánku,
kde nejhlubší je ropa,
tam když škrtnu zápalkou,
vyletím do nebes…
Tak aspoň že tato báseň zůstává pořád zdrojem různých fórků… znáte tu z filmu Srdečný pozdrav ze zeměkoule?? V tom případě se pobavte – ostatně celá scéna z rezervace je prostě úžasná :-)
Já ale tento týden narazila na jinou studánku – na tu uvnitř nás, která nás má zásobovat „živou vodou„…. že je potřeba k ní pravidelně chodit, čistit ji a dost dlouhou dobu u ní posedávat. Obrazně řečeno :-) Však víte, jak jsme na tom celosvětově se zásobami vody :-(
A narazila jsem i na to, že voda je úžasná ve všech skupenstvích! Jak teplá ve vaně, když se do ní konečně můžete vnořit s oběma nohama. Tak ta studenější. Bílá. Jak ten Martinův kůň…
Možná to bude tím, že zima je prostě podle čínské medicíny obdobím vody :-))
Chce to jen nechat tu vodu plout, nestavět jí žádné překážky, jak o tom kdysi psali v té knížečce o ctnostech bódhisattvů, kterou jsem četla loňské i předloňské prázdniny. Postavit se proti proudu=chovat se jak pablb :-))))
Ne, oni byli drsnější. Postavit se proti proudu=chovat se sobecky. Nemorálně. Upřednostňovat sám sebe. Jednat tak, abychom pro sebe něco získali, nebo abychom se před něčím uchránili…
Je to trochu mučivá představa, že, nebránit se? Vždyť je tak často proti čemu…
Co Vy na to???
Žít je umění 
Mučivá představa, říkáte? Mě teda rozhodně nemučí chovat se sobecky, myslet na sebe, prosazovat si svoji. Důvod? S odpuštěním – i bez – „s proudem“ (a je vcelku jedno, zda je náboženský, ekonomický, politický) – může jít každej blb. Tak asi tak :D btw: všimla jste si, jak jsou „náboženství“ nejen, ale i „duchovní“ směry překrásným příkladem řízení mas?
No, takže se tedy zdá, že Vás opravdu mučí představa, že byste se neměla chovat sobecky :-)) A jít s proudem :-)) Však to zní fakt děsně, co?? :-)))
Oni nemluvili o proudu náboženském, ekonomickém, politickém apod. Tady se mluví o ještě jiném proudu…
A jít s tímto proudem kolikrát znamená jít proti tomu náboženskému, ekonomickému, politickému a tak. Je to někdy až děsivé :-) A otázka pak zní, co je ve skutečnosti sobecké a co ne :-)
No a jistě, náboženství je úžasná věc, jak řídit masy. Jestli to ale nebude tím, že jsou často prostě jen „zřízením“ a ničím skutečně duchovním. Připomněla jste mi film o svatém Františkovi – toho ten proud považoval za šílence. A dnes je svatý :-))) Tak byl to nábožensky založený člověk ovládán církví, nebo jak?? :-)))
Ta první věta není logicky správně :) (jj, mám od dítek výcvik). Říkám, že když se – někdy – chovám sobecky, necítím se provinile. Naopak. Lidé, kteří sebe „potlačují“ v rámci čehokoli (jakéhokoli) učení, myšlenky – škodí sami sobě. Dlouhodobě.
Není tajemstvím, že malý Francouz trpěl duševní poruchou (možná i vyvolanou tím, co viděl a zažil) – ani že v historii rozhodně nebyl jediný. Taky není tajemstvím, že tito lidé se o svoje „proslavení“ ani nesnažili – to za ně udělali jiní. Ve jménu všeho možného. btw: bódhisattvové – nebylo tam něco o tom, že se jím může stát jedině dospělý Muž? :D
Stále je otázka, co je vlastně sobecké :-) A také… když už dojde na konflikt zájmů, v běžném životě to vždycky někdo odnese. Buď já, nebo ten druhý. Pak už je jen otázka, komu se bude škodit, dlouhodobě, sobě nebo druhým?? Proto to mé téma – jak respektovat sebe i druhé zároveň??? :-)
Co se sv. Františka týká, nevím, kromě toho filmu o něm nic moc nevím. Ani o tom, že trpěl duševní poruchou. Co vím je, že v záležitostech „duchovna“ je ovšem s duševními chorobami problém, protože dodnes bývají psychospirituální krize prostě diagnostikovány jako duševní choroba. Ale jak říkám, nevím, k tomu se vyjadřovat u sv. Františka nemůžu.
Co se bódhisattvů týká, no, původně se Buddha do přijímání žen moc nehrnul :-) Nicméně myšlenka bódhisattvů je, řekla bych, myšlenka, která je až záležitostí mahájány. Dneska feminizace vlezla už kamkoliv :-) Jen myslím imámky nějak pořád nejsou :-))) A upřímně, já se ani nedivím, že se mluvilo původně jen o mužích. V té době. Tak jistě. Jak jinak? Žena neměla možnost se tímto směrem vyvíjet.
Pingback: Lednová poselství | Žít je umění