Smutná radost??

1.vystoupení-skupinkaV rámci Jahodového ráje by články, které se tu letos objeví, měly být o tom, co mi dělá radost…

Jednu takovou velkou radost jsem v pondělí zažila.

A přece jsem byla smutná… 

Vyrazila jsem s dcerkou na její hodinu baletu. Opět po delší době (dnes už ji tak často z pracovních důvodů nezvládám do baletu vyprovázet a do hodin už se dávno nechodíme dívat) jsem se pohybovala mezi baleťáky Národního divadla, kteří chodí do baletního sálu na stejném patře zkoušet na svá představení…

Je to tak inspirující

Opět jsem se setkala s kamarádkou, jejíž dcera už také šestým rokem chodí do baletu k naší japonské učitelce.  A se kterou jsme chodívaly asi rok na hodiny baletu. Také k oné japonské baletce.

Opět jsme mohly sedět v baletním sále a sledovat, co všechno se malí baleťáci (máme tam i jednoho kluka) naučili. A že toho je!

Opět jsme mohly poslouchat hudbu.

A to je tak uklidňující

Vzpomínala jsem, jak jsem jako malá také chodívala tančit. Jak jsem také stávala u tyče. Protahovala se. Dělala první pozici. A jak jsme pak pilovaly různá vystoupení. 

A vzpomínala jsem na to, jak jsem kdysi byla fit… a jak mě vlastně vždycky strašně bavil pohyb. A jak mi teď právě ten taneční pohyb chybí…

Ale celé to bylo v takové smutné atmosféře… 

Naše japonská učitelka odjíždí – toto byl poslední týden, kdy naše děti učila. V případě mé dcery a dcery mé kamarádky to byla učitelka, ke které chodily již od 4 let! Vypiplala si je od prvních baletních krůčků po plie, tendu, piruety a já nevím co ještě… a mou dceru z té holčičky, která si před zrcadlem hrála s copánkem a zapomínala choreografii, v holčičku, která vydrží odcvičit u tyče několik složitých kombinací a tu choreografii dokáže i vést…

Připravila pro ně několik baletních představení, které byly vždy jedny z nejlepších celého večera naší baletní školy. Někdy včetně světelných a kouřových efektů, o kterých si původně dramaturg myslel, že takové děti na jevišti nedají…

No, daly…

Chystala pro ně ozdoby do vlasů, vymýšlela kostýmy, česala je před vystoupením… a nás nechala, abychom v šatně pomáhaly, převlékly se tam a sledovaly generálku.

Naučila se česky, aby jí ty naše děti lépe rozuměly.

A po těch 8 letech v České republice a 6 letech výuky našich dětí odjíždí do Belgie za svým přítelem, se kterým se tu před těmi 9 lety seznámili…

Přeji jí všechno nejlepší! Krásná představení! Povedené choreografie. Šikovné studenty. A hodně lásky a kopu dětí! 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Tanec se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Smutná radost??

  1. mischka napsal:

    Dcera chodí tančit už 6 let. Sice ne balet (jen nějakou hodinu týdně baletní průpravu), ale show (moderna) dance a disco dance a taky koukám, jak s věkem postupuje od hopsání po čím dál větší a větší ladnost pohybu. A skládám hlubokou poklonu všem, kdo s těma děckama dokážou pracovat, věnovat jim svůj (leckdy volný) čas a energii.

    • avespasseri napsal:

      Práce s dětmi (a já to vím, protože i to je součást mé práce pár hodin týdně) je někdy velmi náročná. Ale zároveň je velmi obohacující. To ostatně může říct i každý rodič :-) A je velmi zajímavé vnímat, jak jedno a to samé dítě reaguje pokaždé jinak podle toho, jaké se zrovna sejdou ve třídě děti… a jakého zrovna mají učitele :-) Někdy se člověk jen diví, co v člověku je :-) To ostatně platí i o dospělých :-)
      A tak jsem na předvánoční otevřené hodině „zírala“, kde je ta má rozjívená divoška, když jsem viděla tu soustředěnou eleganci :-)))

      • mischka napsal:

        Klobouk dolů, já bych to nedala. Vím to o sobě prostě, nemám trpělivost ani dostatečně pevné nervy, a proto vás všechny obdivuju. Mně stačí moje dvě dcery. Jsou každá úplně jiná a pořád se od nich učím :-)

        • avespasseri napsal:

          No, já jsem si předtím, než jsem měla dceru, myslívala, jak jsem trpělivá :-))) S cizími ovšem tu trpělivost mám docela slušnou… možná je to tím, že je člověk nevidí každý den a má čas se někdy nadechnout :-) A možná je to i tím, že jsou cizí a že v nich člověk tolik nevidí sám sebe :-)))

  2. Pingback: 4. Jahodový ráj, aneb kolik času nám ještě zbývá a jak s ním naložíme? | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s