(photo credit: Lisa Risager)
Jak víte, chodím pravidelně na rehabilitaci.
Často si říkám, že když zvládnu strávit přes hodinu 3x týdně v nemocnici na rehabilitaci, proč bych nezvládla strávit přes hodinu alespoň 1x týdně někde nějakým cvičením? Třeba ta posilovna v září nebyla špatná….
Možná to bude tím, že rehabilitaci mám mnohem blíž.
No, přiznávám, hned naproti nemocnici se cvičí jóga. A hot jóga. A ví Bůh co ještě…
Že by???
No, ale tento článek má být o něčem, co mě extra pobavilo…
Nikdy by mě nenapadlo, že TAKHLE si člověk může trávit dlouhý čas v nemocnici při čekání (nevím vlastně ani na co).
Zahlédla jsem tu paní na lavičce u výtahů již jednou. Zlomenou nohu měla položenou na lavičce. Byla jí vidět sádra… asi čerstvá zlomenina, říkala jsem si tenkrát. Takových lidí člověk kolem ambulance vidí…
O pár dní později jsem ji ale na tom samém místě potkala zas. Opět mě upoutala její noha pohodlně opřená o lavičku. To se zase nevídá…
Na noze měla tentokrát barevně zajímavou ponožku. I ta upoutala mou pozornost.
A pak jsem se podívala na ní – A ONA SI PLETLA!
Seděla tam u těch výtahů, na cosi čekala a pletla si další podobnou ponožku na tu svou zlomenou nohu!
A jaký závěr z toho plyne?
- Naučte se plést! Nikdy nevíte, kdy se Vám to bude hodit.
- Kupte si nějaké ponožky, které navléknete i na sádru. Pokud neumíte plést a nechcete se to učit.
- Nebo si nelamte nohy…
- Začněte chodit aspoň 1x týdně cvičit :-)
Už si zapisujete nějaký z těch bodů do diáře?? No, přiznávám se, já ne…. :-)) Nebo něco z toho již dávno děláte??
Ale ta čtyřka… ta mi hlodá v hlavě… :-)
Žít je umění 
Já jsem se naučila háčkování :-)
Doufám, že to nebyl „nouze naučila Dalibora“ :-) Já jsem na ruční práce levá :-) Učila jsem se kdysi plést, ale prostě to nešlo… :-)
Pletení mi taky moc nejde… Háčkování je jednodušší, máš jenom jeden nástroj :-)
Prestala som používať slová, ktoré obsahujú, čo nechcem a nemám, lebo som si uvedomila, že to čo som si hovorila v tomto spojení, som si pritiahla…náše podvedomie nepozná zápor ne…
To cvičenie jogy je dobrý nápad…joga prináša vnútorný pokoj , harmóniu a okrem toho krásne pomôže ponaťahovať poskracované šlachy a človek vidí, kde má problémové časti. .D
U mě je jóga spíš otázka financí… a doma mi to nejde :-) Mám spoustu jiného cvičení. Chodívala jsem kdysi na jógu, kterou vedla Švédka v rámci zaučování se – ty kurzy byly nejen anglicky ale i za dobrovolný příspěvek. Bohužel mi už časově nevyhovují :-( Tak uvidíme, co se naskytne. Protahovat já nutně potřebuju… po úrazu obzvlášť…
Pingback: 5. Jahodový ráj, aneb když máte chuť lézt po tobogánu zpět vzhůru… | Žít je umění
Ja háčkujem a štrikujem… (už od „pred-svadby“) :)
V detstve mi to nikdy nešlo, ale keď som skúsila z lásky uštrikovať drahému papučky, odrazu to šlo až som bola prekvapená.
A potvrdzujem – je to úžasný spôsob, ako zvládnuť dlhé čakanie. Kniha sa nie vždy dá čítať a počúvať rozhovory, alebo len sedieť a nudiť sa – to bolo niekedy nad moje sily. Ale keď bolo do čoho „štuchať“, to to hneď ubehlo, až mi bolo niekedy ľúto, že som nestihla upliesť viac. (To viete, zase sa vrátiť do toho zhonu a na ručné práce aby si človek vyhradil čas vedomým rozhodnutím. :) )
Jo, jo, když člověk chce, tak jde najednou i to, co původně nešlo, co? :-)
Já jsem si to čekání v nemocnici celkem užívala i bez štrikování… od té doby, co čchi kunguju, tak už mě půlhodinové zírání do zdi přijde docela zábavné :-) A se zavřenýma očima se dá dělat také spousta věcí. A když najednou člověk nemá potřebu pořád někam odbíhat, tak si to může konečně pořádně užít :-) Jsem si říkala, že v té čekárně by mě mohla nemocnice zaměstnat a já bych tam s těmi čekajícími dělala čchi kung… lidi by nebyli otrávení, že čekají, a ještě by pro sebe udělali něco dobrého :-) Ale obávám se, že to mi asi žádná nemocnice nezaplatí :-))))))
Ako, ja nemám problém byť sama so sebou. Ale v čakárni často prebiehajú rozhovory, že človek ani vlastné myšlienky nepočuje (ani myšlienky vyčítané z knihy).
:-) No právě. Je umění zůstat sám se sebou uprostřed shonu :-)))