Rodina základ státu

šachyŘíká se to.

Říká se i to, že státu je to tak nějak fuk…

Z muslimského úhlu pohledu (slyšela jsem to od muslimů kolikrát!) je to nám samotným tak nějak fuk…

Rodiny se rozpadají, lidé jsou rozhádaní, babičky berou dcerám děti (to jste četli????) a spousta lidí žije single. Případně dokonce vychovávají děti single (jak to zvládají netuším).

A tak nakonec nevím, jestli je rodina základ státu, ale pro mě je rozhodně rodina základ. Ten můj. Ta současná i ta, ze které jsem vyšla. Nevím, jestli to znáte, ale ten pocit stability, kterou člověk doma má, je prostě k nezaplacení. Ten klid, který z ní můžete čerpat. Pocit spříznění, vzájemné pomoci. A když se „podlaha“ někdy rozpohybuje (protože dům holt „pracuje„), člověk by měl mít jasno, zda se do toho domu nastěhoval, aby o něj pečoval,  nebo jestli chce jít hned „o dům dál„.

Někdy je totiž potřeba hodně respektu a hodně lásky vytvářené v těch stabilních dobách a hodně vědomí, co je opravdu důležité.  Protože život s sebou přece někdy přináší balvany, na kterých se ta voda trochu zčeří.  A pak už jen záleží na tom, zda máte oba rádi perličky nebo radši klídeček a pohodičku :-) Anebo rovnou ty perly z oné básni o Moři. Četli jste ji??

Znáte to, ne? Respektovat a být respektován. A teď nemyslím tu knížku a styl výchovy, ale to nejzákladnější pravidlo lidského soužití… 

Nacházet tu pevnou stabilní půdu pod nohama je mnohem jednodušší, když člověk nevyrůstá v chaosu a napětí. Neříkám, že turbulence v dětství jsou zásadní překážkou. Každý člověk na ně reaguje jinak –  někoho zadupou, jiného inspirují ke změně. Říkám jen, že je to jednodušší :-) Máte přístup k něčemu, co má velkou cenu. Dětství může být studnicí zkušeností, které ve Vás vyvolají klid a mír. A ten je pak možný s sebou vnést kamkoliv a kdykoliv. Dětství je plné nejen poselství (četli jste už lednový Magazín Aves, který právě o poselstvích dětství je?), ale i darů… 

A já měla krásné dětství! Svobodné a plné radosti!

O matce jsem tu již kdysi psala v článku „O matkách a očekáváních„. Nechala jsem se tenkrát inspirovat a napsala článek ke dni matek :-)

Dnes chci napsat pár slov o otci. Není sice den otců, zato ale můj otec bude mít „ten svůj den„. Již 76 narozeniny!

I o něm jsem se tady již párkrát zmínila. Třeba v onom památném článku o bílých houskách :-) Nebo ten o tom, že mrtvice je vlastně strašně fajn :-) Nicméně dnes víc:

  • Šachista. To se mu prostě neodpáře :-) Takže tak trochu prazvláštní živočich a velký kliďas. Šachisté kdysi mocně pobavili i Vladimíra Čecha v Kdo chce být milionářem. Hlavně ona hláška kamaráda mého otce ve smyslu: „Ale jistě. Takový potlesk jsem už zažil. A větší a delší„. Svět šachistů je asi zřejmě úplně jiný, než běžné populace. Nic je nevyvede z míry…
  • Na druhou stranu to byl právě on, kdo mě podporoval v různých sportech. A že jsem jich vystřídala spoustu! To on byl ten, kdo se mnou chodíval pinkat tenis. Jen tak, protože jsme měli chuť si zahrát. Pro žádné poháry. A poctivě mi přihrával jen na forhend, protože bekhend mi nikdy pořádně nešel. Asi dodržoval zásadu, co prý zavedl český manažer, jehož jméno mi vypadlo, v Microsoftu – nezlepšovat slabiny, ale pilovat silné stránky :-))) Ale možná to bylo hlavně proto, abychom si vůbec zahráli… :-)
  • Také mě učil plavat. Vzpomínám, jak jsme chodívali společně do toho BAZÉNU. Viděli jste „Hodinového manžela?“ Tak přesně do TOHO bazénu. Je pořád stejný… :-) Lyžovat mě neučil. V tomto případě si pamatuju na jednu proslulou slohovku mé matky na téma: „Jak jsme sjížděli sjezdovku,“ kterou kdysi psala místo mé sestry :-)
  • Smysl pro humor. To mají ostatně s matkou společné. Ona slohovka je prostě důkaz. Kdykoliv přijedu na návštěvu, vždycky má po ruce nějaké vtipy. Tyhle geny podědila i má dcera – není to tak dávno, co ona jemu na Skypu jeden také vyprávěla.
  • Obdivuju, jak zvládá svůj úraz (mrtvice), kvůli kterému nemůže už přes deset let hýbat pravou rukou a jen horkotěžko chodí. Věřím, že spousta mužů by v takovém stavu byly nerudní až za hrob… Obzvlášť pokud byli celý život štíhlí, sportovali, do sauny chodili a nebyli cholerici. A vysoký krevní tlak měli prášky pod kontrolou. No, věci se dějí, a i když člověk vypadá úplně zdráv a po všech stránkách v pohodě, kdo ví, co bublá pod povrchem…
  • Kupodivu snášel i ten můj strašný bordel, který jsem všude měla. Sdíleli jsme jeden pokoj – on tam hrával šachy a já tam žila a dělala všechno možné. Ten jeho kousíček pokoje byl vždycky vzorně „do komínků„. Drobátko řádu v tom mém chaosu…
  • Celý život (co si tedy alespoň já pamatuji) pracoval v dosahu pěti minut chůze od domu. A většinou i míň :-) To jsem po něm nepodědila – já cestuju, i když zrovna necestuju. Od žáka k žáku :-)

Co říct víc? I s matkou mě i sestře vytvořili zázemí, ve kterém jsem zažívala pohodu, svobodu, smích a cestování. Žádné tlaky, žádné hádky, žádné „Udělej tohle„, žádné „Kde jsi byla?“. Možná jsme byly „hodňačky„, u kterých to nebylo nutné. Ale možná prostě nebylo čemu vzdorovat… :-)

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Rodina základ státu

  1. mischka napsal:

    Měla jsem to doma podobně. Nebylo celkem čemu vzdorovat a i když bylo pár věcí, které by šly asi dělat líp, bylo to prostě fajn :-) A doufám, že to moje dcery mají když ne lepší, tak aspoň podobné – snažím se nedělat ty stejné chyby, které vadily na mé mámě mně.

    • avespasseri napsal:

      U mě nastavili rodiče těžkou laťku :-)) Ale nějak to neřeším. Chyby dělá každý. Asi proto, aby se z toho ti druzí mohli poučit :-))

      • jolana88 napsal:

        dotaz: „těžkou laťku“ ??? jak, co?

        • avespasseri napsal:

          Vysokou laťku :-)) Těžko přeskočitelnou laťku :-) V tom, že dost dobře nemůžu přijít na to, v čem si na rodiče stěžovat. Všichni si pořád na něco stěžují. Už na škole to bylo pořád: „a ti mí rodiče… a nesmím tamto a nesmím oneto… a není s nimi řeč… a jsou nemožní atd.atd.“. A já nic. Ani na toho svýho muže si nějak nemůžu stěžovat takovým to „ti chlapi…“. Ne že by byli ideální. Dali svobodu, nedali pravidla. Ale upřímně, já si ty pravidla radši nastavuju sama, než bych skákala, jak si kdo píská…

          • jolana88 napsal:

            Tak mě občas napadá, že mezi „hledajícími“ (rovnováhu, smysl- Života a fšeho…, sama sebe atp.) je, kupodivu, hodně lidí, kteří ríkají totéž:“jako děti neměly pravidla“ .??? :D

            • avespasseri napsal:

              A to přece dává smysl, ne?? Když Vám nikdo nic v počátku jasně nenastaví, tak jdete a najdete si to sami :-) To, co přesně vyhovuje Vám. Ne to, co si někdo myslel, že Vám vyhovovat bude… Na druhou stranu mám totiž dojem, že pak také hledá spousta lidí, kterým ty dané mantinely najednou přijdou strašně úzké. Já mám v sobě asi obě strany – úzké mantinely z okolí a široké mantinely doma. Ideální situace k tomu si všimnout, jak důležité je najít si ty své vlastní mantinely… dost široké, ale ne moc úzké :-)

              • jolana88 napsal:

                Klamný smysl. Pak se totiž nelze divit, že velké množství dospělých není „dospělými“ ani ve třiceti. Nehledě k tomu, že ne každý si dokáže něco najít „sám“ – tudíž je zde mnohem větší prostor pro manipulaci (což se děje) … nejde jen o to, že (konečně, po opět dlouhé době) se zjistilo i oficiálně, že dítka, která „mantinely“ nastaveny mají, jsou sebevědomější, zralejší .. Ony se taky mantinely snáze rozšiřují než zužují ..

                • avespasseri napsal:

                  Já bych spíš řekla, že většina dospělých není dospělými ani v šedesáti :-) Řekla bych také, že je otázka o jakých mantinelech se přesně bavíme a zda vůbec nějaký rodič dokáže ty správné mantinely nastavit – ty přesně padnoucí jejich dítěti. Někdo je potřebuje širší a někdo užší a Bůh chraň, aby ten, kdo je potřebuje volnější, je dostal užší. A naopak. Nejde podle mě ani tak o to, co je pak jednodušší ukočírovat, jako o to, že obě možnosti jsou prostě špatně. A dospívající a dospělý se s tím buď nějak srovná (najde si tu svou hranici sám… i za předpokladu, že ho někdo bude manipulovat, tomu se asi nelze vyhnout, hledající jsou zranitelní) nebo to nechá tak, jak je. Čímž si ale podle mě moc nepomůže :-(

                • avespasseri napsal:

                  Ještě je tu jedna otázka – jak dalece má rodič vlastně šanci nějaké mantinely nastavovat. Většinou se nastavují v okamžiku, kdy zjistíte, že dítě se chová jaksi nevhodně. Nevhodně pro rodiče nebo pro okolí. Co je nevhodné pro jedny nemusí být nevhodné pro jiné. Když se dítě samo vůbec nedostane ani blízko některých mantinelů – neopíjí se, nelítá po nocích kdo ví s kým, studuje, sportuje, zdraví atd. atd. – rodič nemá šanci nějaká pravidla nastavovat :-) Proto říkám, že dali svobodu, ale nedali pravidla :-) Nebylo nutné je dávat. Do 11 zavolej, kdyby ses nevrátila? Nebylo kam, nebyl telefon :-) Jako začínající učitelku mě frustrovalo nastavovat preventivní pravidla v zásadě pro ty, kteří mantinely potřebovali velmi úzké, vzhledem k tomu, že platila potom i pro ty, které takhle úzké mantinely zjevně nepotřebovali. Pro ně by stačila důvěra a vědomí, že nezajdou za hranice. Ale v posledku se každý musí naučit nějaká vnější pravidla ctít… rodiče ale k nim vůbec nemusí mít přístup a člověk na ně může narazit až ve vyšším věku. Jistě teoreticky platí, že děti, které mají mantinely, jsou sebevědomější a zralejší. Ale bavíme se o nedusících mantinelech. A nebavíme se o tom, že si děti mohou dělat, co se jim zlíbí bez ohledu na okolí :-) A pak vlastně neví, kde je ta „hranice“…

  2. Sedmi napsal:

    Tak všechno nejlepší oslavenci :-)

    Mantinely, tak to je téma na dlouhé povídání…

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s