… a nebylo by to poprvé :-)
Cestou z nedělní lyžovačky jsem vyprávěla manželovi story o tom, jak jsme s přáteli byli kdysi lyžovat v Alpách. Takové to lyžování, kdy všude kolem vidíte zeleno-hnědé plochy… jen pod Vámi je kupodivu bílo. Zkuste v té rychlosti vyjet z upravené sjezdovky….
Když se dceři včera na vleku jednou nezadařilo a spadla, měla bundu od bláta…
Vzpomínala jsem také na to, jak jsme kdysi v Harrachově lyžovali stylem: plácek sněhu, pruh sněhu, plácek sněhu, ještě užší proužek. Pod mostem lyže sundat a dojít ještě kus k lanovce.
„Skalní lyžaři ale lyžují za jakýkoliv podmínek,“ vykládala jsem zaníceně.
„I na skále,“ dodal manžel.
Asi chápal, protože on jako skalní tramp trampuje i v dešti a mrazu. A občas ze skal padá…
Nedělní lyžování, pravda, nebylo tak extrémní.
Sněhu bylo nafoukáno na sjezdovce hodně. O led by tam člověk nezavadil.
A hlavně! O lidi taky ne! Ti už asi na takový sníh zanevřeli a někde v obchoďáku kupují plavky…
Nevím, jak Vy, ale já radši snesu mokrý těžký sníh v relativním teplu, než abych se třásla zimou ve frontě na vlek.
Dcera také říkala, že se jí lyžovalo líp než minule.
A hlavně neplakala hystericky v autě zimou. Ne, nijak jsme ji nenutili vymrzlou lyžovat. Ona prostě jen lyžuje a lyžuje na doraz. Pochopila jsem, že „je mi zima,“ u ní znamená „drkotám zuby a melu z posledního.“
A tak jsem si to v neděli hodně užívala!
- Tu jízdu na vleku nahoru, během které jsem zahlédla pár úsměvných okamžiků. Třeba asi tříleté dítě, které jelo relativně samo (žádný rodič v okruhu 10 metrů nebyl), a ladně zvedalo ručky a do každého obloučku je pokládalo na to správné koleno. (Znáte ten způsob, jak se děti učí lyžovat??). A o něco starší dítě, které se řítilo přímo z kopce dolů v pluhu.
- Ten výhled nahoře, kdy můžete chvíli stát, netřást se zimou, sledovat, jak to dcerce pod Vámi jde čím dál líp a prostě jen nasávat sílu země a prostor nebes. Pocítit klid a blaženost. A pak jen sledovat, jak úplně jinak se Vám jede…
- Tu cestu dolů, kdy vnímáte, jak Vám lyže kloužou po sněhu. A lidi, já Vám poprvé zjistila, že mám vlastně carvingy! Takže ano, i v hlubokém sněhu se dá krásně zatáčet :-) No, to „krásně“ možná vynechám…
- Ten mazácký dojezd k vleku, kdy to dole na sjezdovce pustíte a pak při prudkém zabrzdění kolem rozhazujete sníh. Pamatuji, že kdysi se mi tento mazácký dojezd nevyplatil/vyplatil?, protože jsem to neubrzdila a vjela do fronty. Ne, nikoho jsem neporazila, vloudila jsem se do mezery mezi lidmi. Jen jsem jich spoustu předjela… neúmyslně…
- A ze všeho nejvíc ty okamžiky, kdy jsem ze sjezdovky zajela rovnou k turniketu, vydala dcerce kartu a jely jsme zase hned nahoru. Takové lyžování prostě miluju!
Jaké lyžování milujete Vy? A lyžujete vůbec??
Žít je umění 
ja uz nemuzu, kolena to nedavaji… ale May lyzuje a docela ji to jde a letos to ceka na Lilly :)
Škoda… taková mladá a už zničená kolena? Jak se ti to podařilo :-) A kdo s nimi lyžuje, Lev?
Hypermobilita. Fungovat můžu, zatím, ale lyže a třeba trampolíny nebo podobné zátěže už nedám.
To je škoda… no, ale existují i jiné sporty…
Já jsem to až tak nezrala, tak to nevadí…
:-)) Já lyžovačku v Čechách taky moc nežeru. Když nelyžuju, nevadí mi to. Stát tady ty fronty kvůli přeplněné neupravené ledovaté krátké sjezdovce za fůru peněz nějak není ono. Ale úplně vzdát bych se toho nechtěla. A chci to malou naučit, abychom konečně mohly pryč do Alp…
Jo tam je to lepší :-) tam jsem se naučila lyžovat…
Taky jsme si nedávno užívali jarního lyžování. Dokonce jsem si říkala, že kašlu na zimní kalhoty, budu jezdit v džínech a mikině (džíny jsem nakonec přehodnotila při představě pádu, asi bych byla durch). Takže stát nahoře na svahu, přede mnou pruh sjezdovky a kolem pomalu stromy v rozpuku – to se mi taky moc líbilo :)
Horší to bylo při odjezdu z jedné sjezdovky, kde nemají upravené prakoviště, takový nános bláta na lyžácích, jsem snad ještě neměla. A z toho bláta vyjet autem… to bylo taky zajímavé :)
Jinak já ráda mráz (ne extrémní, ale dost), kdy se vzduch tak nějak tetelí, to pravda je lepší v dobách, kdy není u vleku fronta a když to není lanovka, protože zezpod zima. A lepší samozřejmě mráz se sluníčkem.
Vzpomínám, jestli jsem někdy lyžovala v džínách. Ale asi ne. A to ZÁSADNĚ nepadám :-) Nepamatuju, kdy jsem spadla. To by do mě asi musel někdo narazit… jezdím velmi, velmi opatrně :-) Většinou :-) Mráz a slunce, to se ještě dá :-) Párkrát jsem to zažila na Pradědu, tam bývá hodně velká zima. Ale stejně mám radši teplo :-) Když jsem vyndávala letos lyžáky, také jsem se divila, proč jsou takové od bláta :-)
Já v džínách jo. Když jsem po 12 letech stála na lyžích, jela jsem na hory a netušila, že mě do toho kamarádi donutí (za což jsem ale hrozně ráda), takže jsem neměla lyžařské oblečení. Takže džíny a takovou khaki bundu nešusťákovou – a taky to šlo :) Jenže tenkrát dost mrzlo, tak ani při pádu jsem nebyla mokrá. Teď jsem sebou zrovna tak pěkně řízla, přesně při tom zabrždění, jak píšeš – chtěla jsem ohodit dole stojícího muže a nějak jsem nedobrzdila a svalila se mu k nohám :-)
Padám málo, protože vím, že nesmím, se bojím, že se pak nezvednu, v kopci dobrý, ale spadnout někde na rovince, je náročné, to odepínám lyže nakonec. Ale fakt je, že padám většinou dost nesmyslně, při jízdě to většinou ustojím a pak se svalím pomalu ze stoje :)
:-)))) Tak pokud při těch pádech padáš k nohám vyhlídnutých mužů, tak to se nedivím, že padáš i ze stoje :-)))))
:-D
Pingback: 7. Jahodový ráj, aneb v pomatení mysli… | Žít je umění
Pingback: Víkendovka vs. vycucaný hadr… | Žít je umění