Když přijde krize – 1. díl

Jeden známý mi nedávno řekl (a také napsal – TAK to bylo vážné), že když mám krizi, ať zpívám. Doprovodil to třemi vykřičníky a to bylo co říct :-) Asi by zabrala jakákoliv trochu pozitivní píseň. Někdy mi stačí, když v rádiu naladí tu mou… nejlépe nějaké to latino… když vypnu ten svůj překladatelský mozek a naladím se prostě jen na hudbu…

(Dovolte mi menší odbočku. Chtěla jsem se původně v roce 2016 kvůli onomu radostnému projektu o ráji plném jahod vrátit ke španělštině, která ve mně radost probouzí. Říkala jsem si, že i na blog dám občas nějakou tu španělskou píseň. Jenže když se člověk zaposlouchá do textů, tak je to většinou o lásce, o lásce a o lásce. A často nějak nešťastné a nedostupné. No tak to fakt ne… :-))

Ale on nemyslel jen tak ledajakou, ale jednu velmi speciální. Mantru manter, kterou jsem si zpívávala v létě ve chvílích, když mi zrovna nebylo dobře. A vždycky bylo líp…

• Takže ano, když na Vás přijde krize, pusťte si nějaký svůj oblíbený hit. Někdy to zabere…

Ale tento článek nemá být o písních, jakkoliv radostných, ani zpěvu a ani o mantrách, jejichž moc jsem dlouho podceňovala (no, rozumářka, no), ale o tom, jak chceme jen to „dobré“…

Dobré je v uvozovkách, protože v paradoxním světě se snadno to „dobré“ přehoupne do toho „špatného„.  A naopak, samozřejmě.

Jistě, je to přirozené. Jdeme tam, kde se cítíme dobře, a vyhýbáme se tomu, co nám dobře nedělá. Je to takové intuitivní. Otázka ale zní:

Opravdu to vychází z intuice nebo třeba jen z vyděšeného Ega, které začulo problém a rozjelo fyzicko-emoční nátlak :-)???

Nedávno mi bylo řečeno  něco v tomto smyslu: „Bojíš se bolesti z trhání bolavého zubu víc než toho, že s tím bolavým zubem budeš žít„. Jak přesné…

Někdy to chce jít víc do hloubky a tam někde, daleko od povrchních soudů, se ujistit, CO je pro nás opravdu to dobré a co ne…

Někdy je totiž ta naše cesta ne jen cákání u moře (kde se ale můžeme znenadání utopit), ale spíš výšlap na horu. Je to dlouhé, je to namáhavé, jsme unavení, všechno nás bolí, cíl stále nevidno. Ale co kdyby Vám někdo ukázal jako já tady na fotce, kam vlastně jdete? Jak úžasné místo to je a jaký rozhled tam budete mít?

Byla by to pro Vás výzva všechno to „těžké“ zvládnout ???

Jak pro sportovce, kteří se dřou kvůli slávě a kusu kovu?

Jak pro horolezce, kteří lezou na Mount Everest?

Jak pro poutníky, kteří šlapou schod po schodu na Adam’s Peak na obrázku?

Byla jsem tam a stálo to za to!

(photo credit: author unknown to me, Facebook)

• Takže ano, když se dostanete do krize, uvědomte si, zda se chcete cákat u vody, nebo jestli chcete nahoru a podle toho se zařiďte…

S čchi kungem je to podobné. Ale o tom zas příště...

Ale zatím by mě zajímalo, jak řešíte své krize Vy? Ty okamžiky, kdy máte pocit, že je toho prostě moc. Že nic nejde tak, jak byste si představovali. Vzdáváte to, nebo jdete dál? Kde je pro Vás ta hranice, kdy si řeknete: „to ne, to není pro mě...“? Nemá smysl s v tom trápit, protože mi to vůbec nic dobrého nepřináší?? Kdy z té hory odcházíte k moři?? A co na té hoře děláte, abyste to neotočili??

Pamatuju, že jsem tehdy na Adam’s Peak na Srí Lance (je na té fotce :-)) lezla se skupinkou doktorů. Měli to vymakané. Pravidelné přestávky na občerstvení. Tuším nějaké ty energetické drinky a cosi na povzbuzení. V noci jsme moc nevnímali, kam to vlastně lezeme (jinak by to asi bylo psychicky náročnější). Šli jsme prostě krůček po krůčku, schod za schodem. Ke konci již hodně příkrý schod za hodně příkrým schodem. A byl to nakonec moc pěkný výšlap a nohy po něm sice bolely, ale nebylo to nijak tragické…