- Štěstí nám přálo. První týden v březnu se nebe rozhodlo, že se ještě na chvíli ozve zima a že nasněží…
- Také nám přálo štěstí už před rokem, když jsme se rozhodli, že tentokrát nepojedeme do Vrbna pod Pradědem, kde jsme si to tak užívali. Loni to byla super dovolená na krásných dlouhých sjezdovkách s odskoky do teplých vod bazénu a do saun v lázních v Karlově studánce. Malá se ten rok poprvé naučila opravdu lyžovat a poprvé sjížděla poměrně prudké části sjezdovky, jak jsem o tom loni psala v článku Zkuste sjet poprvé prudkou sjezdovku, když si nevěříte, aneb o lyžování ve Vrbně pod Pradědem. Byla jsem na ni tenkrát pyšná a vzpomínala na chvíle, kdy jsem jezdila na hory s kamarádkami a pořád jsem na ně musela na svahu čekat. Na dcerku jsem čekat nemusela…
O rok později nakonec neustále čekala ona na mě :-)
Ne že bych jezdila tak špatně. Pouštěla jsem ji před sebe, abych ji měla na očích (a také abych se pak nemusela vracet, kdyby něco..) a měla jsem často co dělat, abych ji pak dojela. Hlavně když to v půlce kopce pustila šusem, aby (bez hůlek) překonala rovinku. Já sama odmítám jezdit extra rychle. Mám ráda rychlou jízdu, ale rychlou a bezpečnou…
Ostatně jsem si všimla, že dneska už téměř všichni jezdí s helmami. Říkám si, kdy začneme jezdit i s páteřáky a chrániči kolen a zápěstí. Hotoví brankáři…
A proč že nám přálo to štěstí? Protože, když pominu lyžovačku v Alpách, tohle byly zatím bezkonkurenčně nejdelší sjezdovky, po kterých jsem jezdila. Mám radši modré, protože tam mám ve své rychlosti pocit, že si to nejvíc užívám – a modrá má v Koutech 3050 m! Pravda, prostřední úsek je spíš rovinka a závěrečný úsek není tak pohodový (jak se sjezdovka nazývá) – na tom mokrém sněhu plném muld jsem to už tak rychle pouštět nechtěla a chyběla tomu ta pohodová lehkost. Ale ještě se mi nestalo, že by i s cestou lanovkou trvala jedna jízda cca 20 minut!
S dcerou jsme párkrát s modré odbočily i na červenou. Od dne, kdy jsem to tam sama zkoušela poprvé (dcera byla s manželem na obědě) a zavrhla jsem ji, protože byla nahoře samý led a takové lyžování mě fakt nebaví, nasněžilo. A kdo by nedal přednost sjezdovce, která Vás zaveze přímo k lanovce, místo sjezdovky, která Vás vyplivne u kotvy.
Jak moc máte rádi kotvy? Když na nich musíte jezdit s o 30 cm menším dítětem a kotvu máte někde u kolen??
První den jsme zvládly tak maximálně jednou na kotvě spadnout a jednou se málem o sebe přizabít při výlezu. Nicméně kotvu jsme se za těch pár dní naučily dávat celkem bez problémů (tedy když ji neměli celou pod ledem) a pak nám to už bylo šumák…
Naopak, cítily jsme, jak jsme DOBRÝ!
Jednou jsem zkoušela i tu nejprudší, která v areálu je. No, byla to asi jedna z nejlepších nejprudších, jakou jsem kdy jela. Ne tak prudká, celkem upravená, bez velkých ledových ploten. Ale pro mou opatrnou dušičku to prostě není žádný extra zážitek. Nikdy to na něčem takovém nepustím tak, abych z té jízdy něco opravdu měla….
A co se dětského vlečíčku týká? No, nakonec si ho oblíbila i má devítiletá dcera, která jezdila na červené. Proč? No protože těsně pod pásem je něco jako skokánek! A ty jí na sjezdovce povážlivě chyběly :-) Nejradši prý měla ten muldovatý dojezd k lanovce, který využívala jako skokánky, a pak tu úzkou hopsavou cestičku podél lesa úplně nahoře, kterou děti hojně využívaly. Zatímco dospěláci si užívaly čerstvý prašan na široké sjezdovce hned vedle :-) Na tomhle vysokém kopci (převýšení 500 m) bylo vůbec krásně poznat, kde je ta hranice déšť-sníh. Už zdálky naší chalupy, kde jsme byli ubytovaní, ta hranice, kde byly stromy po poslední chumelenici najednou hustě zasněžené, byla jasně patrná…
Ty dlouhé sjezdovky a šestimístnou sedačku jsme ovšem tvrdě zaplatily :-( 4 hodinová permanentka pro mě a devítiletou dceru nás stála cca 1000 Kč…
Opravdu nechápu, proč malé děti platí tak strašně moc! Tedy chápu to, ale je to prostě moc…
Z té 4 hodinové permanentky jsme navíc tak hodinu vždycky strávily na obědě (když se trochu projdete, za řekou jsou pokladny, půjčovna a několik restaurací včetně té klasické jídelny, kde měly docela dobré ovocné knedlíky…).
Jestli si chcete udělat o středisku vlastní představu, tady máte link. Mapka, ceny, hodnocení ostatních návštěvníků a tak…
Za nás celkem dobrý :-)
Žít je umění 
Díky za tip, příští rok se s dětmi chci určitě vydat do nějakého areálu s trochu delšími sjezdovkami, tak třeba právě sem :) Ad kotva, když jsem poprvé jela s M., samozřejmě jsme se svalili, já dostala kotvou přes stehnou tak, že jsem tam měla obří jelito a pak už jsme se spolu báli. M. se raději honem naučil jezdit sám a raději jsme se nechali vyvážet odděleně :) To bylo před 3 roky, za tu dobu jsme to už párkrát riskli, ale teprve letos mě docela dorostl, tak už nám to šlo krásně. A poprvé jsem letos jela s malou vedle sebe (v minulých letech jsme vždycky byli buď u kotvy nebo lanovky a předtím jsem ji ještě vozila před sebou) a naštěstí to šlo.
Každopádně ten týden vám vyšel krásně! Našim taky, já musela být bohužel v práci, tak jeli poprvé na lyžák, zvládli skvěle a ještě ten sníh vyšel.
Za jejích mladých let jsem ji brala na kotvě před sebou. Za jejích starších let (letos) jsem taky pokukovala po těch dětech, které jezdily samy, ale říkala jsem si, že může být problém s výstupem. Naštěstí jsme se to naučily docela rychle. První dvě jízdy ale byly: „my to zvládneme, jupijupijej…“. No, zpívaly jsme si, abychom si uklidnily a někde nevypadly :-)
No fakt je, že vystupování jsme taky musely natrénovat. Poprvé spadla. A teď mi říkala, že prý až spolu pojedeme, tak rozhodně musím kotvu vyhazovat já :) Na lyžáku ale potrénovala, párkrát spadla, ale naučila se i sama jet.
Vím, že na jedné kotvě jsem si při vyhazování málem vymkla zápěstí :-) Zajímalo by mě, proč se kotvy ještě používají a nejsou všude pomy :-)))
Pingback: Operace srdce a já se usmívám jak debil…. | Žít je umění
Pingback: Březen na stupních vítězů… | Žít je umění
Pingback: Neupalujte čarodějnice!! | Žít je umění