Návraty – aneb, co se do únorového magazínu Aves nevešlo…

(photo credit: mdemon)

Ještě než budu psát o tom, co v únorovém vydání magazínu je, musím napsat o tom, co tam není :-) Struktura magazínu je totiž jasná – Úvod, závěr s pár dušezpytnými otázkami pro Vás a 5 článků odsud z blogu na dané téma. Tématem únorového magazínu je svoboda. A odvaha být svobodný. Skutečně svobodný. A jedním z nejdůležitějších článků na toto téma, který zde vyšel, je ten o tom, že život je neustálé vypadávání z hnízda. Jak jinak se naučit létat? A jak jinak může být pták svobodný? Když zůstane trčet ve svém hnízdě, aby náhodou nespadl na zem, tak sotva :-)

Do únorového limitu pěti článků se mi již nevešel, ale bez něj tomu něco jaksi chybí. Tak si ho přečtěte a pokud Vás zajímá, jak se pohnout vpřed, když se bojíte udělat byť jen krůček (a na co jsem přišla já, když jsem před těmi propastmi a 13. komnatami stála), přihlašte se k odběru magazínu. V únorovém vydání je právě o tomto řeč. Již brzy ho budu rozesílat těm, kteří o něj projevili zájem :-) 

Když jsem psala úvodní článek k tématu tohoto týdne (Sen), netušila jsem, jak silně mě tento týden z mého snění vytrhne.

Ale na to jsem si už možná měla zvyknout. Za těch 41 týdnů, co jsem si sobě pěkně na míru upletla svůj projekt Absurdistán – takovou cestu o 50 dlaždicích, jak prohlédnout skrz mraky, které nám zakrývají Slunce Štěstí. Děje se mi to totiž pořád. Na konci týdne se vynoří téma, na začátku týdne ho sepíšu a v průběhu toho týdne jen zírám….

Tentokrát asi mělo být to probuzení ze snění dostatečně burcující (abych si sedla a pořádně otevřela oči). Z toho dětského snění o tom, že je tu vždycky někdo nebo něco, čeho se můžeme chytit, když je nám nejhůř. Někdo nebo něco, co je nám oporou. Kam můžeme jít a vybrečet se. Kde najdeme pochopení, útěchu. Nebo pomoc.

Pokud tohle u Vás Vaše děti hledají… nabízejte jim to plnými náručemi. Protože pro každé dítě je právě tohle velmi důležité. Protože právě zde budou moci jednou hledat tu vnitřní oporu. Vnitřní důvěru.

Chápu tak velmi dobře všechny ty děti, které se nechtějí pustit sukní svých rodičů a žijí v těch slavných mama hotelech. Chápu velmi dobře všechny ty děti, které se bojí spoléhat jen sami na sebe… a konečně dospět.

Ostatně kolik dospělých už opravdu dospělo?? Vylétlo z hnízd, ale pořád se chytají nějakých berliček, nějakých těch „drog“, které mají otupit to, jak těžko se na tomhle světě žije… peněz, kariéry, partnerů (jen pro mě a nijak jinak než pro mě), romantických filmů, napínavých knih, zábavných show, kamarádů, kteří s námi sdílejí to, co se nám líbí, a svorně s námi zkritizují to, co nám není po chuti. Kteří se pořád drží všeho toho, co nám oslazuje tu hořkost… a jídlo (nebo alkohol) to umí obzvlášť…

Nedávno mě jeden můj dobrý známý upozornil na Pemu Chodron, buddhistickou mnišku, na kterou jsem už téměř zapomněla. Ale byla by to velká škoda. Protože právě ona mě už tenkrát velmi zaujala tím, že před utrpením oči nezavírá a ani se před ním nesnaží nikam utíkat.

Ale nabízí lidem možnost se životu absolutně otevřít… i kdyby se měli v té absolutnosti ponořit do absolutního utrpení a v té absolutnosti i zemřít… a ustát tuhle bouři…

Jak Pema Chodron říká:

To be fully alive, fully human, and completely awake is to be continually thrown out of the nest.

Vždycky nás něco z toho hnízda vystrkává ven a my se tomu pořád zuby nehty bráníme, ale přitom máme ten potenciál být krásným motýlem. Nemusíme se schovávat v kukle svého ega:

It’s hard to know whether to laugh or to cry at the human predicament. Here we are with so much wisdom and tenderness, and—without even knowing it—we cover it over to protect ourselves from insecurity. Although we have the potential to experience the freedom of a butterfly, we mysteriously prefer the small and fearful cocoon of ego.

Ano, život někdy bolí a bere nám všechno, po čem toužíme a kousek po kousku nás trhá na kusy, ale:

Only to the extent that we expose ourselves over and over to annihilation can that which is indestructible in us be found.

A v tom nezničitelném je ta naše síla. Ne ve všech těch berličkách, které nám život beztak všechny může vzít. Proč se tím trápit?

                   Don’t let life harden your heart.

Právě to zraněné srdce je naší největší silou… dává nám sílu soucítění – se sebou a vlastním utrpením, ale i s utrpením těch druhých. Sílu dopřát si ono pochopení a podporu. I druhým.

Bodhichitta is our heart—our wounded, softened heart. Right down there in the thick of things, we discover the love that will not die. This love is bodhichitta. It is gentle and warm; it is clear and sharp; it is open and spacious. The awakened heart of bodhichitta is the basic goodness of all beings.”

Utíkat nikam nevede:

You want it your own way. You’d just like to have a little peace; you’d like to have a little happiness, you know, just “gimme a break!” But the more you think that way, the more you try to get life to come out so that it will always suit you, the more your fear of other people and what’s outside your room grows.”

Vzpomínáte na ten článek o zraněném Egu a o tom, jak nás neustále straší???

    ****************************************************************************************

Tento článek završuje další týden projektu Absurdistán 2014, který jsem tentokrát věnovala tématu Snění. Úvodní článek k tomuto tématu najdete zde. Týkaly se ho i články: Když srdceryvně oplakáváte živého mrtvého a Když prý může strom, můžu i já?? Chachá.