Operace srdce a já se usmívám jak debil….

Je to zvláštní.

Tak buď jsem opravdu debil, nebo naivní, nebo si odmítám přiznat to či ono… nebo prostě beru věci tak, jak jsou.

Že by??? Konečně???

Jeden můj dobrý známý je dnes na operaci v IKEMu. Plánovaná operace, nic akutního. Jak říkal, po operaci už mu nebude hrozit, že mu praskne aorta. A náhle zemře.

(photo credit: Ananta Bhadra Lamichhane)

(photo credit: Ananta Bhadra Lamichhane)

Dozvěděla jsem se to v neděli po návratu z onoho pohodového pobytu na horách.  Že prý mi nechtěl kazit dovolenou. Že pořád přemýšlím nad tím, s čím beztak nic neudělám. Zbytečně.

Když o tom teď píšu, srdce mi buší. Možná to bude i tím, že jsem překročila slib, který jsem si dala (že o tom přemýšlet nebudu) a trochu zasurfovala a početla si o tom, co taková operace srdce všechno obnáší. Ostatně špatně snáším i takové povídání si o chorobách. Hned mám pocit, jak to na mě leze a celá se ošívám…

No, jak se pak asi tak  cítí člověk, který v té nemocnici leží, a ví, co ho čeká a nemine (protože si přečte podobnou příručku pro pacienty, jakou jsem právě četla já)??

Možná se stejně jako já rozhodne, že než se trápit myšlenkami, je lepší dělat to, co srdce uklidní a nerozbuší ho obavami…

Kór když velmi dobře ví, CO má dělat :-)

A tak přestože v neděli jsem nad tím ještě jen mávla rukou s tím, že „to bude v pohodě„, pár dní jsem pak byla z různých důvodů tak trochu nesvá, od středy se v podstatě jen usmívám :-)

Asi díky tomu, že jedna celkem náročná skupinka dětí, které ve středu odpoledne učím, se chovala téměř vzorově. Lepší hodinu jsem s nimi za těch několik měsíců nezažila! A asi i díky tomu, že skupinka orlíků, které ve středu večer učím čchi kung byla neuvěřitelně šikovná. A velmi rychle pochytili jeden z nejtěžších čchi kungových pohybů. A vůbec celá hodina proběhla ve velmi odlehčeném a pohodovém stylu. Po úterku, kdy jsem se necítila dobře, to byla velká změna :-) A mě to všechno udělalo velkou radost!

A cestou domů jsem se naladila na jednu úžasnou buddhistickou praxi, jejíž část jsem popisovala v onom článku o tom, co má člověk dělat, když se cítí pod psa. Má totiž své pokračování, které spočívá v tom, že utrpení druhých lidí člověk přijímá sám na sebe a stejným způsobem ho proměňuje. Je to velmi mocná praxe. Mimochodem, jedna z mnoha :-) V takové intenzitě jsem ji dělala jen málokdy a mohu říct, že člověk pak pochopí, jak velkou moc mají pro lidi modlitby.

A jak je velká škoda, že se dnes lidi nemodlí! Protože to nejspíš považují za prapodivný přežitek. Prej, chachá, „sem se modlil, aby nepřišla…“ a pod. fórky. A přitom je to tak jednoduchá a mocná věc! Minimálně pro toho, kdo se modlí…

Ačkoliv jsem četla různé práce o tom, jak třeba v dobách hromadných meditací (jo, v podstatě jde o něco velmi podobného) na celém světě ubývá počet válečných konfliktů a teroristických útoků. No, četla jsem a předávám dál. Myslet si o tom můžeme cokoliv :-)

Minimálně člověk ví, že má podporu těch, kdo ho má rád. A nežije v pocitu, že je všem ukradený a že je to vlastně úplně jedno, jestli bude žít a jak bude žít, jak to tak někteří lidé někdy bohužel vnímají. A takový život srdce nesnáší, protože srdce potřebuje cítit lásku a zájem. Každý, kdo kdy zažil ten pocit, že ho někdo nemá rád a že je jim ukradený, může říct, jak zle se najednou cítí. Vědomí, že tomu tak není může samo o sobě povznést na duchu. Modlitba nemodlitba, meditace nemeditace…

A tak můžu říct, že stejně jako jsem si užila nádhernou poklidnou dovolenou i tento den, kdy bych možná měla nervózně přemýšlet o tom, jak to dopadne, a co a jak a jak jeho rodina, prostě věřím...

… že vše dopadne přesně tak, jak má.

… že není potřeba se trápit myšlenkami nad něčím, co člověk stejně neovlivní.

Emoce jsou někdy zvláštní věc. Někdy si dělají, co je napadne. Strach vyletí do výšin, mnohdy ze zcela malicherných a virtuálních příčin, a není možné ho zvládnout. Zdánlivě. Kdyby mě právě tenhle člověk neučil, jak ho zvládat…

A někdy člověk kupodivu, ať se děje, co se děje, konečně vnímá ten klid onoho teď a tady…

A to mi dělá velkou radost!

A proto tento článek patří do kategorie těch z jahodového ráje :-))

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Emoce, Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Operace srdce a já se usmívám jak debil….

  1. Honza napsal:

    Ahoj,

    četl jsem, že „Po úterku, kdy jsem se necítila dobře, to byla velká změna :-)“. Jen bych chtěl přidat svůj pohled, kdy mi úterní cvičení přišlo velice vydařené! Ještě bych poznamenal, že jsem večer po něm vnímal jakýsi nový pocit, určitý klid. Takže klidně opakovat stejným způsobem, ať můžu zjistit, jestli to byl ten důvod :-)))

    • avespasseri napsal:

      Zajímavé, zajímavé :-) A díky! :-) Byla jsem hodně nesvá – být tam místo Pavla není u mě sice neobvyklé, ale na tak dlouho? Je tam nenahraditelný. Tak dobře, zase to někdy takhle uděláme :-) Ale to víš, příště se bude ležet :-)

  2. Pingback: 10. Jahodový ráj, aneb sladkobolný týden | Žít je umění

  3. Pingback: Radost, když je nejhůř… | Žít je umění

  4. Pingback: Když aspoň na chvíli přestane bolet hlava | Žít je umění

  5. Pingback: Pojedu na Srí Lanku!! | Žít je umění

  6. Pingback: Březen na stupních vítězů… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s