Radost, když je nejhůř…

Lhala bych, kdybych říkala, že skáču radostí.

Lhala bych, kdybych říkala, že jsem se „rozhodla do toho s radostí pustit„.

To jest nechat si vytrhnout ten bolavý zub. Obrazně řečeno…

Porodní bolesti“ zatím fakt neprožívám jako orgasmické :-) Možná je prostě jen čas od času vydýchám :-)  Meditačně :-) Jeden den se usmívám jak ten debil (jak jsem o tom psala nedávno v onom článku o operaci srdce), druhý den se občas objeví závan čehosi, co je jen velmi těžké popsat. Či spíš ty vlny přicházejí v jednom jediném dni a jen mi některý den přijde víc povedeně surfovací a druhý se víc podobá boji s vlnou. Tu na vlně, tu pod vodou…

surfing

Jak jsem říkala, nedělá mi dobře povídání o chorobách. Když mi začnete povídat o tom, jak máte kašel, začnu pokašlávat. Když mi začnete vyprávět o tom, že Vám operovali slepák, ucítím tu svou vlastní jizvu z dětství. Když uslyším o tom, co se děje při operaci srdce, rozbuší se mi to moje vlastní, polije mě pot a mám dojem, že i to mé srdce je otevřené a zatraceně bolí… kór když Vám jako naschvál při přepínání kanálů TV nabídnou „Nemocnici Motol“ a reálné zákroky. To jako fakt???

Nejradši bych na to nemyslela. No, to je ostatně možné a žádoucí.

Nejradši bych to nevnímala. To je ovšem dost sobecké (utéct před těmi, kteří si zrovna nezpívají, jen proto, že Vás osobně to bolí??) a zbabělé.

Najednou chápu, jak je soucítění nelehká věc. Vždyť kolikrát neumíme soucítit ani sami se sebou, natož pak s trápením těch druhých…

Napojit se na ně, když jsou v pohodě, a čerpat z ní, není takové umění, jako napojit se na ně v jejich náročnějších chvílích:

  • Snést to, co jste si vždycky mysleli (ne, cítili jste hmatatelně), že nesnesete.
  • Otevřít se tomu, co jste si vždycky mysleli (ne, kolikrát jste to zažili), že Vás položí.
  • Nebránit se, když máte pocit, že je něco nespravedlivé, zůstat stát a čekat, až ta bolest přejde…

Protože utrpení se nemá šířit dál a není tu teď nikdo, kromě Vás, kdo má teď tu sílu ho nasát a přeměnit. Kdo tu sílu v sobě musí konečně najít, protože ví, že ji má. A protože se celé dva roky učil, jak to udělat.

Před rokem jsem tady na blogu slavila roční výročí. Roční výročí okamžiku, kdy jsem byla hozená do rozbouřených vod a měla pocit, že se utopím. V článku o tom, když jsou vody rozbouřené, jsem vzpomínala na ty silné a pohlcující zážitky hrůzy prostřednictví sherlockovského videa. Toho nejsilnějšího a nejpůsobivějšího videa, jaké jsem kdy viděla, abych ještě hlouběji pochopila, co se vlastně děje. Doslova a do písmene se v něm přede mnou v té době vyjevil příběh, ze kterého mrazilo. Ten můj…

Na druhé výročí – na tento březnový týden – jsem měla trochu jiné plány. V životě by mě nenapadlo, že to budu tentokrát já, kdo se bude učit oné trpělivosti a soucítění…

Někdy je život pěkný žertéř…

A ještě se tváří, že byste se měli usmívat i Vy. Celé to zpřehází. Když máte dojem, že se nic neděje, předhodí Vás lvům a div že nedonutí k pláči. Najednou máte mít pocit, že se tedy jako něco děje?? A přece se vlastně nic neděje? Vždyť se máte radostně usmívat a cítit se přece v pohodě!! Kdo všechno je na tom ještě hůř?? Jeden aby se v tom vyznal :-)

A nakonec Vám naservíruje jedno úžasné setkání u Osvoboď se a jednu úžasnou náhodu v sokolovně. Už nejste na všechno sami, i když stále jste… ale kdo ví, jestli jste si to právě takhle představovali… a jestli to není spíš začátek konce…

Nástup oné svobody, toho volného prostoru, kvůli kterému jste si v listopadu zlomili nohu, protože jste na ni ještě nebyli připravení. A v březnu jste se jen vrátili do míst, kam Vás ta zlomenina tehdy zavedla. Abyste dokončili tu rehabilitaci nejen po stránce těla, ale i energie a mysli :-)

A tak si s Vámi život pohrává a dává jasně najevo, že člověk nikdy neví, co je opravdu dobré a co špatné… a že by o tom člověk neměl přemýšlet. A najít tak konečně klid v duši. Prostě se osvobodit :-) 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Svoboda, Uncategorized se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Radost, když je nejhůř…

  1. Katerina napsal:

    Nejradši bych to nevnímala. To je ovšem dost sobecké (utéct před těmi, kteří si zrovna nezpívají, jen proto, že Vás osobně to bolí??) a zbabělé.

    Není to sobecké, budhistický mnich mi v tom udělala nedávno velmi jasno. Je empatie a sympatie.
    Empatie znamená soucítím, ale neberu na sebe cizí bolesti, tím pádem mohu hodně pomoci. Jsem si vědomá toho, co se děje a mohu správně reagovat.
    Sypmatie znamená soucítím a beru na sebe cizí věci a je mo z toho taky zle(někdy i více než těm co „trpí“) Mám určitou závislost na nich a nemohu jim moc pomoci. Nejsem si toho vědomá, trpím s nimi a za ně…
    Představa toho, že jsem sobec, když na sebe beru něco, co není moje, je jen společností či okolím vytvořený konstrukt. Ubližuji si tím sobě a nejsem schopná nést své věci a ještě cizí, na to nejsme připraveni! Tak to je moje zjištění…Taky jsem měla mnoho představ o tom, že budu sobec, když nebudu zavrhovat sebe ve prospěch ostatních, Teď už vím, že si tím člověk jen velmi ubližuje a nelze mít pak radost ze sebe a svého života, protože pořád musí řešit to okolo. :O(((

    Jsem ráda, že jsem to konečně pochopila :O)

    Katka

    • avespasseri napsal:

      Zavrhovat sebe ve prospěch ostatních – ne, o tom v tomto případě nebyla řeč :-) Tenhle pohled na to, co je sobectví, už nějakou dobu také nemám.Kdysi jsem na tohle téma i psala článek – https://zitjak.wordpress.com/2015/12/03/navrat-ke-strachu-milovat/. Že někdy je strach milovat velmi oprávněný, protože to vlastně opravdu neumíme a máme tendenci obětovávat sami sebe, což je to nejhorší, co můžeme udělat.
      Problém je, že já se učím právě té empatii – soucítit, ale nebrat na sebe cizí bolesti. Ovšem děkuji za připomenutí, protože celou dobu jsem se pohybovala právě v té sympatii a pořád jsem se divila, proč je mi tak zle :-) A neuměla jsem z toho vyskočit. Pak je jasné, že to pro mě ani pro druhé není to pravé… :-) Díky :-) Tohle mi hodně pomohlo, protože vím, jak se přesunout jinam :-)

      • Katerina napsal:

        No ono to jde asi ruku v ruce, krok po krůčku. Učím se to taky hlavně se synem a přítelem, přestat dělat věci za ně a brát jejich věci na sebe. Upřednostnit sebe a věnovat se svým věcem…Být empatická – citlivá, milující a soucítící a zároveň jim plně důvěřující, že to zvládnou sami…
        Jo strach milovat, protože budu zase zraněná..to znám.
        Minulý týden jsem přišla na to, že je jedno, zda mě někdo má nebo nemá rád (i moji nejbližší) hlavní je, že je mám ráda já. To stačí a podle toho se chovám. Jako bylo to mě překvapení si uvědomit, že je mám ráda a přiznat si to.
        Někdy je to zvláštní, že je člověk v hlavě a necítí srdce a pořád má nějaké představy a doměnky a vůbec není schopen si uvědomit základní věci, skrze ta zranění a strach z opakování té bolesti…se toho nechce ani dotknout.

        • avespasseri napsal:

          Pro spoustu žen je zřejmě velmi nelehké upřednostňovat sebe – tak nějak se od nás očekává, že se o vše postaráme. Div že nebalíme partnerům i ponožky do kufrů :-) Přitom být milující nejspíš znamená hlavně nejdřív milovat sama sebe a mít k sobě nějakou základní sebeúctu, věřit sám sobě, dokázat sám sobě poskytnout útěchu. A tu vnitřní jistotu a lásku pak poskytnout i navenek. A neočekávat to zvenčí. Jenže ono „neočekávat zvenčí“ je právě velmi nelehké. Také stále bojuju s představou, že je jedno, zda mě někdo má nebo nemá rád (hlavně u těch nejbližších, kde se to jaksi očekává automaticky a pak to přináší zklamání). Přitom to často závisí právě na úhlu pohledu. Na různých způsobech vyjádření toho, že nás má někdo rád. Na rozpoložení toho druhého. Někdy se člověk radši stáhne do hlavy, protože srdce ta zklamávání nezvládá. Ale hlava to jen ještě komplikuje a srdci tu práci ztěžuje. Podle mě je nejdřív nutné se to bolesti otevřít, opravdu se jí dotknout a naučit se ji snést tak, aby se ho nakonec nedotkla. Ale když už seberu tu odvahu se takhle otevřít, často se zaseknu právě na půl cesty :-(

  2. Pingback: 11. Jahodový ráj, aneb jahody s hořkou čokoládou a jedovatý šíp | Žít je umění

  3. Pingback: Když aspoň na chvíli přestane bolet hlava | Žít je umění

  4. Pingback: Nejsem náhodou pochodující mrtvola? (Magazín Aves – 3/2016) | Žít je umění

  5. Pingback: Smrt je jako láska | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s