13. Jahodový ráj, aneb pracovní výbuch

(photo credit – Steve Ryan)

Symbolika výbuchu je prostě dokonalá.

V dnešní době si, pravda, tuhle symboliku přivlastnilo pár šílenců a naplňují ji samými děsuplnými konotacemi.

Ale tak již nějakou dobu se učím brát věci tak, jak jsou, a nesklouzávat do přímočarých, jednoduchých představ, které máme v mysli. Hodnocení, v tomto případě negativní, jsou k ničemu.

Výbuch je prostě výbuch.

Co třeba takový Velký třesk? Pokud tedy byl, bouchlo to pořádně, ale spíš než bychom si vyprávěli o tom, co všechno zničil a koho zabil, vyprávíme si příběh o tom, co všechno stvořil…

Jak se tedy projevil ten můj pracovní výbuch v tomto týdnu?

1. Tak začalo to Slávou prozřetelnosti, která mě uchránila smrti a katastrof. To už tak u výbuchů chceme. Být ochráněni a jen sledovat, jak si to ta Prozřetelnost prozřetelně všechno tvoří, ne?
2. Rozprsklo se spousta pracovních témat. Hotový ohňostroj! Nejdřív nenápadně vystrčili růžky knihovníci – Ať žijí!. Tuhle nostalgii mi ale pár kometujících (viď Sedmi?) vymluvilo :-)
3. Pak jsem přijala nabídku odprůvodcovat Silvestrovský zájezd na Srí Lanku.
4. No a včera jsem strávila celý den přípravou webových stránek pro svou angličtinářskou kariéru. Řeknu Vám byla (a je to) fuška.

Ne že by má angličtinářská kariéra vybouchla… jen jsem pocítila (a cítím), jak strašně nezdravý je workalkoholismus :-) Asi jsem se k tomu tvořivému výbuchu připletla moc blízko… :-) 

Také to znáte? Když Vás pohltí práce? To já jsem schopná nejíst, nepít a pracovat a pracovat. Když mě cokoliv vyruší, jsem otrávená až za hrob. Rušej mi moje kruhy!! Vstupují do tvořivého proudu… já přece musím ještě tohle a tamto! V hlavě mám jen práci, šrotují mi tam nápady a zapomínám úplně na všechno. Slíbila jsem to či ono? Zůstane to ležet na stole u počítače, když letím za povinnostmi. Chtěla jsem vyprat malé kalhoty, protože jedny si roztrhla na koleně a druhé si zazelenila v parku? Vzpomněla jsem si na to až ráno, když si je oblékala do školy. Prát a vysušit fakt za 10 minut neumím. Zašít díru na kalhotech naštěstí ano :-) Stokrát jsem si poslední dobou říkala, že prostě MUSÍM dbát na to, abych se vyspala? Ha, ha. 

Naprosto přesně vím, proč jsem ty 2 roky v takovém prapodivném mezidobí. Jedna zaměstnavatelka krachla, univerzitní dumání nad nesmrtelností chrousta se ukázalo jako pro mě ne právě vhodné zaměstnání, pak ta sherlockovská jízda, která mě chytla za kštici a nechtěla (nechce) pustit, dokud se nenaučím jedné zásadní věci: Lásce.

Tak já vím, zní to pateticko sluníčkovsky. Ale jak jinak chcete vyjádřit takový ten stav, kdy respektujete okolí (lidi kolem sebe, životní nároky), ale zároveň i sami sebe??? (O respektu toho tu taky byla spousta, pamatujete??) Kdy se nenecháte spolknout tím, co po Vás chtějí druzí. Nebo tím, co po Vás chce Vaše práce? Někdy se bojíme opravdu milovat, protože láska v jakémkoliv smyslu má pohlcující charakter. A my to někdy tak trochu špatně pochopíme a ošklivě se spálíme. I o tom tu kdysi byla řeč.

Umíte pracovat tak, aby Vás to na konci dne, nebo na konci týdne nevyfluslo ve stavu většího či menšího vyčerpání? Co třeba příznaky vyhoření? Takový ten stav, kdy už nikoho a nic nechcete vidět?

Já jsem to nikdy neuměla. Vždycky jsem si říkala, jaký oddaný pracant – jak když mě něco chytne, tak jedu. Myslívala jsem si, jak je to dobře. Ale teď vidím, že kdybych byla zaměstnaná tak dlouho jako někteří mí přátelé, tak bych už asi byla dávno po smrti… zřejmě opět zapracovala Prozřetelnost a než se do té práce vrhnu naplno rozhodla se, že mi dá pár lekcí v přežití :-)

A tak práce, která mě poslední dobou nejvíc baví a nejvíc mi dává a nejvíc mě posouvá a zároveň mě již samotnou svou povahou nutí z té práce energii spíš brát než ji do ní vkládat, je výuka čchi kungu Orla v hnízdě! 

Chce to jen další krok. I v té vichřici, když Vás chytne ten silný proud, zůstat pevně zakořeněný ve všech těch principech, které lidi učím :-))))) 

Protože proč horkotěžko doplňovat energii? Proč se horkotěžko zase vracet do těch klidných prostor mysli (a věřte mi, je jednodušší v něm zůstat než zas hledat cestu zpět zákoutími nástrah našeho Ega…). Proč se vůbec nechat zatáhnout do těch sklepení?

Proč nerespektovat to, že ten skutečný život se odehrává někde jinde než v těch zatuchlých koutech, a vykašlat se na všechno, co nás táhne pryč a tváří se, že je ta jako děsně důležité??? :-))