Tak schválně – co ve Vás evokoval titulek článku???
Proč vzpomínat na hezké časy?? – jako otázka, na kterou čekáte odpověď. A la 10 důvodů, proč na ně tedy vzpomínat???
Proč vzpomínat na hezké časy?? – no proč, když je to zbytečné a máme žít teď a tady. Přece ne???
Nebo jste si z té úvodní otázky přinesli nějakou jinou asociaci?? Interpretacím psaného textu se meze nekladou. A autoři se mnohdy asi diví, co si kde kdo vyčte….
Nejdřív je nutné zamávat křídly. Tělo pak ví, co má dělat…
10 důvodů Vám nepředložím. Bylo to totiž spíš takové postesknutí, že někdy člověku nezbývá než vzpomínat, protože o tom „teď a tady“ na blog, kde má letos v rámci projektu Jahodového ráje psát o radostech, dost dobře nemůže… tu jiskřivou radost totiž teď a tady necítím a zatím jsem nešla nic udělat pro to, abych cítila. (A ono to není zas tak těžké :-))
Ale nevadí. Pastičku, do které jsem se chytla, mám pěkně zaznamenanou. A řeknu Vám, že je dobré si všímat pastiček, do kterých padáte. Je to za pár posledních týdnů už třetí :-) Z těch prvních dvou jsem si odnesla ponaučení:
- Přijímej věci tak, jak jsou. Ujasni si, proč vlastně je lepší je tak přijímat. Proč nemá smysl obléknout zbroj a vyrazit do boje, přesně tak, jak to umíš.
- Bacha na práci. Ujasni si priority. Zůstávej v kontaktu sama se sebou, nechat se vcucnout fakt není dobrý nápad.
No a třetí ponaučení? To ještě přijde…
Nicméně úterý bylo den přímo ukázkový. A na ten je rozhodně dobré vzpomínat! A řeknu Vám přesně proč!
Byl tak úžasný, protože to chtělo jen jedno – dodržet ranní návyk!
Máte nějaký ranní návyk??
Já jsem v neděli začala s poctivým budováním návyků. Kdysi jsem tu o návycích psala (Proměna návyků), ale nikdy jsem to pořádně nezapojila do praxe. Zjistila jsem, že v některých okamžicích Vám je k tomu, abyste se posunuli dál a zbavili se zlozvyků (navázali se životem ten kamarádský vztah, jak jsem o tom tenkrát snila), nějaké budování návyků docela naprd. Nemá sílu překročit tu vnitřní bariéru. Ten strach se vůbec někam dál posunout…
Ale když tuhle bariéru nemáte (nebo se Vám ji podaří prolomit – hurá!!) ten princip je jinak průzračně jednoduchý.
Prostě počítat s tím, že cca 80 % předsevzetí nevyjde. To jest porušíte ten plán? Neva. Vždyť by bylo nenormální plán neporušit! Není potřeba kvůli tomu na sebe házet špínu. Není potřeba kvůli tomu všeho nechat a říkat si, že to stejně nedáte. Chce to prostě jít do toho zas…
Jednomu návyku prý trvá až 30 dní než se nějak usadí! V naší orlohnízdové čchi kungové knížce se mluví o 21 dnech. Tak radši počítejme s těmi 30, ne? A doufejme v 21…
Já, pravda, při budování návyků udělala cosi, co by se dělat nemělo. Totiž mám na mysli budování víc než jednoho návyku naráz. Ale budiž mi odpuštěno:
- zaprvé jsem to již kdysi jako docela zažitý několikaměsíční návyk měla, ale byl postaven na trochu jiných základech a vypadal malinkato jinak. Nebyl tak „vymakaný„.
- zadruhé přece jen důraz kladu zatím jen na ten ranní a ty ostatní jsou prostě jen takový bonus. Něco jako když si zautomatizujete 1 věc a ty ostatní z té jedné chtěnechtě vyplynou…
Je to jako když dáte jeden impulz a mysl a tělo už pak ví samo, co má dělat.
Protože já tedy nevím, jak Vás, ale mě rozhodně nebaví pořád nad vším dumat a přesvědčovat se, že bych měla tamto či ono… zlaté návyky!!
Kdysi mě inspiroval jeden článek, ve kterém autorka popisovala, že má jeden rituál, který ji vždycky neomylně dovede do posilovny. (Má hodně společného s onou labutí na obrázku.) Mávnout na taxík….
Máte také takový rituál???
Tedy nějaký, který Vás nedovede k zákusku, ale spíš někam zdravějším směrem???
A máte nějaký ranní rituál? Rituály přece nejsou jen pro děti! A nejsou jen návratem k těm starým přechodovým rituálům jako u některých ženských a mužských kruhů. Rituály mají velkou moc teď a tady!
Žít je umění 
Ranní kafe :-D ale to jsi asi nemyslela viď :-)
Tak rituál to je, ne? :-) Kafe prý není špatné… pokud jich tedy asi člověk nevypije x denně :-))) Ale to je tak asi i se zákusky :-)
tak teď jsem se ale opravdu pobavila. Díky. Vzpomněla jsem si totiž na jednu naši diskuzi, kde jste zapáleně horovala proti budování návyků a rituálů (zvl. u dětí) :)))) Souvisela se „svobodou“, „když se nechce“ …
Jajaj. Už si přesně nevybavuji. Tipla bych si, že asi záviselo na kontextu té diskuze… vždyť s dcerou by se nějaké ty rituály (ráno, večer) našly. Poctivě jsem se snažila je nastolit, protože jsem jako „správná matka“ četla poučné knihy :-)) Nicméně jinak jsem poměrně free a věřím, že jsem zapáleně horovala pro to, aby se pravidla nezvrhla do „musů“ :-) Také přiznávám, že teprve události uplynulých týdnů mě přiměli pokorně uznat, že spontaneita, jejíž zastánkyně jsem byla, může člověka zavést, kam nechce :-) Zcela svobodně. A tak jsem seznala, že je na čase si zcela svobodně vybrat nějaké ty návyky a zcela svobodně je postupně budovat (a když se někdy nechce, tak se tím nijak netrápit, prostě si dát pauzu, ale vědět, proč se k tomu zas vrátit a jak moc si člověk může dovolit tu pauzu dát, aniž by přišel o to, co se mu zatím podařilo vybudovat). Nějaký záchytný bod to prostě chce, aby člověk tu svou svobodu nemusel svazovat neustálým přemýšlením nad tím, co dělat a co nedělat :-)))
a vo tom to je :) Souhlasím s vámi, že člověka až Život naučí :DD jj – bavily jsme se o dětech (to my často, všimla jste si?) – a „dobrovolně-povinnému“ nácviku návyků. (např. Vstávat tak, aby snídal; uklízet si; hýbat se; čas k dílu – čas k jídlu … ) Já stále zastávám názor, že je hezké být free – ale dítku se musí pomoct (protože jsou chytré, a tak by se jim „nechtělo“ hodně často. Přitom dost nevyzrálé, takže ani samy nemohou najít důvod proč se po pauze „vrátit“ ). Jinak – víte třeba, že při léčbě psycho-nemocí jsou rituály a návyky docela podstatné, a tak se trénují – nebo opravují. Protože jsou chvíle, kdy se stávají lanem v bouři, jedinou jistotou.
Všimla :-) I se ke mně dostala ona důležitost rituálů u psychonemocí. Ale ostatně i v jakékoliv náročné chvíli je právě zvyk něco, k čemu se člověk uchyluje, aby to přečkal. Bouře umí člověka hodně rozhodit. Já si jen dávám velký pozor, aby se nácvik návyků nesklouzl v donucování. Ani u dcery, ani u sebe. Je fajn vidět, jak často „se mi nechce“ a čím sama sebe přesvědčuju :-)
Ja si svuj ranni navyk vybudovala na pozdrav slunci :) Opravdu to chvili trva, nez se to v cloveku tak nejak usadi, ale kdyz uz je clovek v tom… Tak bez toho to rano uz neni tak trocho ono :D A k tomu vzpominani… Nedavno jsem cetla v knize Je mozne zit 150 let?, ze vzpominat na hezke i stare casy se ma porad. Podle autora tak clovek muze zustat mlady a zdravy.
Věřím. Když už je člověk v minulosti, ať je to to, co ho inspiruje a co v něm vyvolává ty radostné pocity. A k těm návykům – přesně. Když si člověk jedno zvykne, tak mu přijde, že mu něco chybí… .-))) A hlavně mnohem citlivěji vnímá, že něco by mohlo být jinak… a dříve nebo později se tam pokusí nějak zase dostat… -)
Vzpominam na jednu delsi pauzu… no me to tak stvalo, ze jsem se k tomu proste musela vratit, abych byla spokojena :D
Myslíš vrátit se k tomu, co bylo nepříjemné, aby to člověk pořešil? Někdy asi není zbytí. Nebo spíš jsem to často taky neuměla jinak, i když možná to jde i jinak. Někdy se totiž člověk může v minulosti ztratit…
V tomto pripade jsem se vracela k necemu co mi delalo poteseni ;) Ale nekdy se clovek asi musi vratit i tam kde mu dobre nebylo. Ja teda zatim jiny zpusob neznam :D
S rituály jsem si přestala dělat hlavu v době, kdy jsem přestala cokoliv plánovat. Jediný rituál, který občas absolvuji, je, že zařvu na Sameta, když mi hengluje se žaluziemi, ve snaze vykouknout ven. O půl sedmé mi to už nevadí, o půl šesté ano. (Samet je kocour, abych objasnila o co jde, a jeho raní lomcování se žaluziemi většinou končí, že je teda vytáhnu na půl žerdi, on tam sedí asi pět minut a pak jde mňančet ke dveřím. :-)
Jinak rituály nemám žádné. Snad jen, že si dávám kafe, ale to až odpoledne, takže ránon jen absolutně anarchistické. :-)
:-) Já si je naopak začala tvořit v okamžiku, kdy mě přestalo bavit si věci plánovat. Návyk mi přijde fajn. Když to není jen automat, ale něco vědomého :-) Samet je koukám pěkné číslo. No, ostatně proto doma nemáme ani kočku ani psa. Dítěti dnes už můžu říct, ať chvíli počká, nebo ať si dá něco k jídlu, nebo ať si dojde na záchod :-) Se zvířetem je to napořád. A můj zásadní ranní rituál je – nikdo mě nesmí tahat z postele! Ani budík. Otázka i zdravotní, ne jen tak nějaký výmysl :-)
Pingback: 16. Jahodový ráj, aneb výbuchy smíchu | Žít je umění