16. Jahodový ráj, aneb výbuchy smíchu

16 týden toho jahodového ráje se nesl ve znamení výbuchů smíchu. A to já prostě miluju! 

Naposledy jsem se popadala smíchy za břicho při včerejším filmu Lásky s vůní čokolády. Zabloudili jste včera večer při přepínání těch x kanálů (kdo že to tak nádherně glosoval, co že to tam v těch TV „kanálech“ teče??) na tento film? Nečekala jsem od něj vůbec nic. Ale miluju pralinky, miluju čokoládu…

A zrovna jsem řešila, proč je někdy tak těžké vyjadřovat své emoce? Proč lidem nedělá extra problém projevovat vztek a nenávist, ale smutek a nedejbože lásku a péči a soucítění aby z lidstva (i jednotlivců) člověk doloval??? Proč nám proboha přijde tak strašně strašlivě děsuplné dát najevo, že nám na někom opravdu záleží? Že má pro nás někdo opravdu velkou hodnotu? Že ho milujeme? Že si ho vážíme? Že s ním rádi trávíme svůj čas???? No není to divné???

A není to legrační??? :-))

Autoři tohoto francouzského filmu z toho udělali absolutně třaskavou komedii (tedy třaskavá přišla mně, protože mi to prostě přišlo najednou velmi absurdní). Vztah dvou absolutně nesmělých lidí. On má strach a ohromnou úzkost. Na večeři s ní si jde několikrát převléknout košili, jak se potí :-))) Když nakonec uteče jak malý kluk, s obdivem pak vypráví svému psychoterapeutovi „Ona je tak silná! Každá druhá by mi vynadala.“ A přitom ona tam jen seděla a říkala si „Jsem nemožná, jsem nemožná, jsem nemožná.“

Jak dokonale nerozumíme druhým a jsme ponoření jen do těch svých problémů a podle nich hodnotíme, co se děje!!

(photo credit: Michael Stern)

(photo credit: Michael Stern)

V pátek cestou do práce jsem se ovšem také popadala smíchy za břicho. No fakt, i cesta do práce může být zábavná! To když jsem v okně uviděla televizní reklamu! Znáte tu reklamu na zmrzliny či co? Ta hora svalnatých polonahých mužů? Tak to jsem viděla v okně! Nebyla to hora. Byl to jeden. Do půl těla svlečený. A umýval okno!! No, to se prostě nedalo přejít bez sakra velkého vnitřního úsměvu :-))) 

Další zdrojem smíchu pro mě byla má dcera a to, jak si plete přání (Kdy se člověk popadá smíchy za břicho? Když má dítě přeci!). A dopisy které píše. Po jejím  návratu mohu dodat, že legrační byla i má snaha nabalit jí na školu v přírodě kufr podle doporučeného seznamu oblečení. Taky děláte tu samou chybu??? Nepoučitelně? Stále dokola?? Řeknu to takhle: Hurá. Nemusím skoro nic prát!!! 

Vůbec to byl velmi radostný týden, protože když to vezmu kolem a kolem, podařilo se mi dodržovat svá předsevzetí. Plnit ranní rituál, o kterém jsem psala v článku Proč vzpomínat na hezké časy? Takové úterý díky tomu bylo například naprosto dokonalé! Když se člověk nechytí do nějaké té pastičky, může ten svůj jahodový ráj klidně prožít i jindy než v červnu! A je vždycky dobré si takovéto okamžiky připomínat. Vzpomínat. Fotky si dát na stůl. Cokoliv.

Je to jak na hodinách toho našeho orlího čchi kungu, kdy se neustále vracíme k onomu pocitu na samotném začátku. K onomu vnitřnímu úsměvu. K onomu uvolnění. K oné lehkosti, se kterou můžeme dělat každý pohyb. I mýt nádobí, když na to přijde :-) Vypnout hlavu a napojit se alespoň na chvíli na něco jiného. A když se do té „pastičky“ našeho vyděšeného ega, které zase určitě za chvíli začne vymýšlet, co všechno se může stát, nebo co všechno nám kdo kdy udělal, nebo co všechno my musíme udělat, tak bychom se měli kam vrátit.

Abychom si vůbec vzpomněli, že máme kam se vrátit… 

Tento týden jsem ostatně vzpomínala na jedno místo, kam se brzy asi vrátím. A tak si tak říkám, jestli i tohle není nějaké poselství, které mi „život“ předává. Napsala jsem totiž článek o Chrámu Buddhova zubu :-) (Kdo nebyl v Kandy, nebyl na Srí Lance ). Je to ostatně tak. Já při tom návratu vnímám, jak moc jsem se od té doby změnila. Už nejsem ta zamilovaná svobodná třicítka, co vlastně neví, co dělat. Kam jet. Jakou práci  dělat. Jsem manželka. Jsem matka. Jsem blogerka. Jsem lektorka angličtiny. Jsem instruktorka čchi kungu. Jsem žena, kterou oslovil před lety v Jeruzalémě Ježíš Kristus. Dlouho trvalo než jsem ho na té „křížové cestě“ konečně našla. A jsem žena, kterou oslovila i ta buddhovská podstata. A stejně jako mě tenkrát z Egypta posílali na Mojžíšovu horu a do Jeruzaléma. Teď mám pocit, že i další návštěva Kandy bude tak trochu jiná…

Opět vnímám, jak naprosto zásadní je kontakt s tím, co nás oslovuje. Jak důležité je udržovat ho. Jet tam, kam nás to táhne. Jít tam, kam nás to táhne. I když máme pocit, že jsme velmi zranitelní… 

A co ten Váš týden? Měli jste alespoň někdy záchvat smíchu? A proč? 

Měli jste alespoň na chvíli pocit, že jste v kontaktu s tím, co Vám dělá radost – s tím Vaším jahodovým rájem?

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na 16. Jahodový ráj, aneb výbuchy smíchu

  1. Sedmi napsal:

    To, že se May vrátila v pořádku ze školy v přírodě. Dokonce bez vší a dredů :-)

  2. Pingback: Rozjásaně barevný duben s kontaktem i bez kontaktu… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s