Rozjásaně barevný duben s kontaktem i bez kontaktu…

Když se člověk zadívá na duben optikou tohoto blogu, jeden by řekl, že byl takový rozjásaně barevný. Pracovně vyčerpávající. A citlivý.

Mohli byste o tom svém dubnu říct, že byl rozjásaně barevný??

Vzpomínáte na něco, co Vás přimělo k smíchu? Třeba i bouřlivému? Jen si vzpomeňte, určitě na něco přijdete...

Já vzpomínám na ty salvy ve Svratce, když jsem se s dcerou zjevila na konci čchi kungového semináře a všem jsem popletla hlavu :-) Ohromně mě pobavil i ten francouzský film o výrobcích čokoládových pralinek (to asi že čokoládové pralinky zbožňuju!). A ten legrační tanec baleťáků před Janáčkovou fontánou. A to, že už zase začala barevně tryskat!

Miluju sice salvy smíchu, ale stačí mi i takové ty drobnější radosti:

  • to mé budování návyků mě potěšilo. Není nad to počítat s tím, že trvá měsíc, než se návyk ukotví. A není nad to pracovat jen s jedním. Mých 5 Tibeťanů po ránu se opět rozplynulo v prostoru, ale dělá mi radost, že to byl jen takový bonus k rannímu návyku, který jinak plus mínus stále dodržuji. 5 Tibeťanů ale asi jako další měsíční nebude :-) Natruc :-)))
  • vize mého návratu na Srí Lanku velmi těšila. Barevná veselá vize. V dubnu se tu objevil první podrobnější článek – tentokrát o Kandy a Buddhově zubu.
  • výlety do přírody mě vždycky potěší. Tušení správných cest (při výletu na Nové Hrady). Probouzející se jaro. Ale i poslední záchvěv zimy.
  • upravená báseň Polednice a obě vydání Magazínu Aves (březnový i dubnový, které jsem během dubna psala)
  • návštěva finančáku i živnostňáku. Kupodivu.

Ale to všechno byly jen takové drobnosti, které člověku vykouzlí úsměv na tváři, ale které by bez toho základu – bez toho kontaktu s něčím, co nám opravdu přináší štěstí – byly prázdné. Hluché. Nijaké. 

(photo credit: Christian Thiergan)

(photo credit: Christian Thiergan)

Kontakt…

Když ten kontakt nebyl, cítila jsem se hodně pod psa.

Víte Vy, co Vás z toho kontaktu vyvádí? Já se například nechala pohltit prací. Důležité je pak znovu objevit světlo na konci tunelu. A to jsem v dubnu také viděla.

Bez kontaktu se člověk také začne bát, co si kdo o nás myslí. A oprávněně, protože zrovna čarodějnice na to hodně doplatili. S kontaktem si ale můžete na tom svém pomyslném „kříži“ notovat s Brianem z Brianova života, že se máme na svět vždy dívat z té lepší stránky…

I já jsem byl v dubnu ráda, že jsem pocítila alespoň záblesk toho, že konečně nevidím za každým – s prominutím – „prdnutím“ hned výbuch :-) Ten záblesk toho, že je mi vlastně jedno, co si kdo o mně myslí…

Bez kontaktu máme strach milovat. Asi protože jsme tak zranitelní. Bylo zajímavé si v dubnu uvědomit, že nám často nedělá problém vyjádřit hněv, ale strašně se bojíme dát najevo lásku a soucítění. A radost mi udělalo to, že jsem znovuobjevila článek o strachu milovat…

Duben byl prostě na zážitky bohatý – jak ty radostné, tak ty náročné. Ale všechny byly obohacující! Víte, co jste si odnesli z dubna Vy? To nejradostnější? To nejužitečnější? 

No a nakonec jen pro přehled odkazy na jednotlivé dubnové týdny:

  • na ten o tom, že práce člověku někdy nemusí být prospěšná, když to přežene (ZDE)
  • o návycích a Srí Lance a barevných vizích (ZDE)
  • o výbuších smíchu (ZDE)
  • o tom, do jaké míry nám může být jedno, co si kdo o nás myslí – o čarodějnicích a pískání si na kříži (ZDE)

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Měsíční shrnutí, Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Rozjásaně barevný duben s kontaktem i bez kontaktu…

  1. Sedmi napsal:

    Jo návyky…bez Lva se moje ranní cvičení taky rozplynulo…

    • avespasseri napsal:

      To mi povídej. Poslední dobou mi také chybí ta podpora, kterou jsem mívala. Snažím se zvládat to sama. Někdy to jde. Jindy moc ne…

      • jolana88 napsal:

        Nerozumím. Když něco chci – tak to dělám. Když něco nechci anebo časem začnu flákat – zřejmě to pro mě nebylo Ono (tak důležité, podstatné …) – tak toho nechám, ale proč (?) toho pak litovat (o(vy)mlouvat se…).

        • avespasseri napsal:

          To je asi nastavením :-) I když bylo v Káhiře zemětřesení, šla jsem zas spát :-) Nepřijde mi to ale jako úplně životně vhodný model. Ještě jsem se asi úplně nesmířila s tím, že jsem prostě taková :-))) Spíš si říkám, proč jsem taková? Proč mi některé věci, které by mi měli přijít důležité, důležité nepřijdou. Neboť tady jde o život…

          • jolana88 napsal:

            Proč? (Můžu zemětřesení zastavit? Můžu nějak někomu pomoct? Ohrožuje mě (blízké)? ne? – šla bych taky spát :D ) „věci, které by ..“ – důležité podle Koho? Ostatních, novin, známých, rodičů …

            • avespasseri napsal:

              No, při tom zemětřesení se docela slušně houpal můj vlastní pokoj :-))) Ještě štěstí, že na tsunami jsem už na Srí Lance nebyla. Asi bych ho taky zaspala :-))))

            • avespasseri napsal:

              Důležité podle mého vlastního uvážení, bohužel. Důležité podle toho, co prostě důležité je. Zdraví třeba. Bez debat, ne???

              • jolana88 napsal:

                Ne. protože i to je velice subjektivní. Tam, kde jiní panikaří, jsem v klidu, páč se znám. Na druhou stranu – když usoudím, že je nutno „si sednout“, tak si dřepnu, i kdyby ostatní prchali.

                • avespasseri napsal:

                  No, pravda, asi méně panikařím tváří v tvář tomu, kvůli čemu panikaří ostatní. Asi temperament. Že by flegmatik?? :-) Ale že v některých věcech jde o život (tedy nějak slušný život), by je asi opravdu bez debat – jíst se musí, spát se musí, hýbat se musí. A rozhodně je lepší jíst, spát a hýbat se tak, aby bylo člověku dobře, než aby jen tak přežíval. Debatit se může (donekonečna), kolik pít a co jíst a kolik spát :-)

                • jolana88 napsal:

                  ha – vidíte – tak zrovna o tom hýbání, spánku, pití a co jíst se u nás nedebatuje :)

                • avespasseri napsal:

                  Nikdo neříká: já nepotřebuju 8 hod, já potřebuju 8,5?? :-))

                • jolana88 napsal:

                  Říká, říkat klidně může. Když potřebuje anebo je na to čas, může spát klidně i 9 :D

  2. Pingback: Být vděční za to, co máme, a nevyčítat si to, co nemáme (aneb první půlrok 2016) | Žít je umění – ENjoy!

  3. Pingback: Rok 2016 | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s