Když se člověk zadívá na duben optikou tohoto blogu, jeden by řekl, že byl takový rozjásaně barevný. Pracovně vyčerpávající. A citlivý.
Mohli byste o tom svém dubnu říct, že byl rozjásaně barevný??
Vzpomínáte na něco, co Vás přimělo k smíchu? Třeba i bouřlivému? Jen si vzpomeňte, určitě na něco přijdete...
Já vzpomínám na ty salvy ve Svratce, když jsem se s dcerou zjevila na konci čchi kungového semináře a všem jsem popletla hlavu :-) Ohromně mě pobavil i ten francouzský film o výrobcích čokoládových pralinek (to asi že čokoládové pralinky zbožňuju!). A ten legrační tanec baleťáků před Janáčkovou fontánou. A to, že už zase začala barevně tryskat!
Miluju sice salvy smíchu, ale stačí mi i takové ty drobnější radosti:
- to mé budování návyků mě potěšilo. Není nad to počítat s tím, že trvá měsíc, než se návyk ukotví. A není nad to pracovat jen s jedním. Mých 5 Tibeťanů po ránu se opět rozplynulo v prostoru, ale dělá mi radost, že to byl jen takový bonus k rannímu návyku, který jinak plus mínus stále dodržuji. 5 Tibeťanů ale asi jako další měsíční nebude :-) Natruc :-)))
- vize mého návratu na Srí Lanku mě velmi těšila. Barevná veselá vize. V dubnu se tu objevil první podrobnější článek – tentokrát o Kandy a Buddhově zubu.
- výlety do přírody mě vždycky potěší. Tušení správných cest (při výletu na Nové Hrady). Probouzející se jaro. Ale i poslední záchvěv zimy.
- upravená báseň Polednice a obě vydání Magazínu Aves (březnový i dubnový, které jsem během dubna psala)
- návštěva finančáku i živnostňáku. Kupodivu.
Ale to všechno byly jen takové drobnosti, které člověku vykouzlí úsměv na tváři, ale které by bez toho základu – bez toho kontaktu s něčím, co nám opravdu přináší štěstí – byly prázdné. Hluché. Nijaké.
(photo credit: Christian Thiergan)
Kontakt…
Když ten kontakt nebyl, cítila jsem se hodně pod psa.
Víte Vy, co Vás z toho kontaktu vyvádí? Já se například nechala pohltit prací. Důležité je pak znovu objevit světlo na konci tunelu. A to jsem v dubnu také viděla.
Bez kontaktu se člověk také začne bát, co si kdo o nás myslí. A oprávněně, protože zrovna čarodějnice na to hodně doplatili. S kontaktem si ale můžete na tom svém pomyslném „kříži“ notovat s Brianem z Brianova života, že se máme na svět vždy dívat z té lepší stránky…
I já jsem byl v dubnu ráda, že jsem pocítila alespoň záblesk toho, že konečně nevidím za každým – s prominutím – „prdnutím“ hned výbuch :-) Ten záblesk toho, že je mi vlastně jedno, co si kdo o mně myslí…
Bez kontaktu máme strach milovat. Asi protože jsme tak zranitelní. Bylo zajímavé si v dubnu uvědomit, že nám často nedělá problém vyjádřit hněv, ale strašně se bojíme dát najevo lásku a soucítění. A radost mi udělalo to, že jsem znovuobjevila článek o strachu milovat…
Duben byl prostě na zážitky bohatý – jak ty radostné, tak ty náročné. Ale všechny byly obohacující! Víte, co jste si odnesli z dubna Vy? To nejradostnější? To nejužitečnější?
No a nakonec jen pro přehled odkazy na jednotlivé dubnové týdny:
- na ten o tom, že práce člověku někdy nemusí být prospěšná, když to přežene (ZDE)
- o návycích a Srí Lance a barevných vizích (ZDE)
- o výbuších smíchu (ZDE)
- o tom, do jaké míry nám může být jedno, co si kdo o nás myslí – o čarodějnicích a pískání si na kříži (ZDE)
Žít je umění 
Jo návyky…bez Lva se moje ranní cvičení taky rozplynulo…
To mi povídej. Poslední dobou mi také chybí ta podpora, kterou jsem mívala. Snažím se zvládat to sama. Někdy to jde. Jindy moc ne…
Nerozumím. Když něco chci – tak to dělám. Když něco nechci anebo časem začnu flákat – zřejmě to pro mě nebylo Ono (tak důležité, podstatné …) – tak toho nechám, ale proč (?) toho pak litovat (o(vy)mlouvat se…).
To je asi nastavením :-) I když bylo v Káhiře zemětřesení, šla jsem zas spát :-) Nepřijde mi to ale jako úplně životně vhodný model. Ještě jsem se asi úplně nesmířila s tím, že jsem prostě taková :-))) Spíš si říkám, proč jsem taková? Proč mi některé věci, které by mi měli přijít důležité, důležité nepřijdou. Neboť tady jde o život…
Proč? (Můžu zemětřesení zastavit? Můžu nějak někomu pomoct? Ohrožuje mě (blízké)? ne? – šla bych taky spát :D ) „věci, které by ..“ – důležité podle Koho? Ostatních, novin, známých, rodičů …
No, při tom zemětřesení se docela slušně houpal můj vlastní pokoj :-))) Ještě štěstí, že na tsunami jsem už na Srí Lance nebyla. Asi bych ho taky zaspala :-))))
Důležité podle mého vlastního uvážení, bohužel. Důležité podle toho, co prostě důležité je. Zdraví třeba. Bez debat, ne???
Ne. protože i to je velice subjektivní. Tam, kde jiní panikaří, jsem v klidu, páč se znám. Na druhou stranu – když usoudím, že je nutno „si sednout“, tak si dřepnu, i kdyby ostatní prchali.
No, pravda, asi méně panikařím tváří v tvář tomu, kvůli čemu panikaří ostatní. Asi temperament. Že by flegmatik?? :-) Ale že v některých věcech jde o život (tedy nějak slušný život), by je asi opravdu bez debat – jíst se musí, spát se musí, hýbat se musí. A rozhodně je lepší jíst, spát a hýbat se tak, aby bylo člověku dobře, než aby jen tak přežíval. Debatit se může (donekonečna), kolik pít a co jíst a kolik spát :-)
ha – vidíte – tak zrovna o tom hýbání, spánku, pití a co jíst se u nás nedebatuje :)
Nikdo neříká: já nepotřebuju 8 hod, já potřebuju 8,5?? :-))
Říká, říkat klidně může. Když potřebuje anebo je na to čas, může spát klidně i 9 :D
Pingback: Být vděční za to, co máme, a nevyčítat si to, co nemáme (aneb první půlrok 2016) | Žít je umění – ENjoy!
Pingback: Rok 2016 | Žít je umění – ENjoy!