Vyděšení k smrti…

Možná ne úplně k smrti, ale možná už na hranici paranoie???

Články na tomto blogu mají být letos o tom, co mi dělá radost. Ok, dovolte mi tedy napsat, že největší radost mi tento týden udělaly hodiny angličtiny s jednou mou dlouhodobou intenzivní individuální studentkou. Jezdím za ní mimo Brno, hledím při výuce do poklidné zahrady (občas kolem oken proběhne kočka). Popíjíme kafíčko a hodně konverzujeme, protože potřebuje hlavně konverzaci.

Přišla řeč na vnoučátka a na to, jak jezdí do školy každý den na kole.

Já se přidala s tím, jak já sama do školy běžně na kole jezdívala také. Ostatně v Polabí se jezdívalo všude na kole. Možná i na hřbitov by nebožtík na tom kole dojel, kdyby ho z márnice pustili….

A jak dnes už má kamarádka a spolužačka vozí své děti do školy autem :-( (Protože všude je přece spousta aut! Bylo by to nebezpečné!) Jak se i v Brně vozí spousta dětí do školy auty (a pak se divíme, že jsou tlustší a tlustší).

Za 2 dny došla řeč na těhotenství. Jak ženy tahají od vyšetření k vyšetření, jestli není něco špatně. Samý screening.

Vzpomněla jsem si, jak mně na pohodovém těhotenství nejvíc vadilo to doktorské prudění. Ten pocit, že se mám neustále obávat o zdraví své nebo svého dítěte. Tak jistě, stát se může cokoliv. Život není od toho, aby se přežil. Smrt je všude. Neštěstí nechodí po horách. Jen si nejsem jistá, že řešením je zalézt domů a zabarikádovat se tam, dát si na hlavu přilbu, obléct si brnění a v TV sledovat, kdo kde koho zase zamordoval. Nebo vyhodil do povětří…

Pak jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi spávala na cestě na Balaton v autě na zadním sedadle. Nepřipoutaná. Paní zase vyprávěla, jak kdesi ve světě někteří rodiče čipují své děti (prý už i ty zdravé), aby věděli, kde jsou, pro případ, že by se s nimi něco stalo.

Vzpomněla jsem si, jak jsem kdesi četla článek o tom, jaký strach očkujeme našim dětem tím věčným dozorováním. Těmi mobily, kterými je hlídáme, kde jsou, kdy přijdou a co dělají. Aby se náhodou…

Div že jim opravdu nezačali dávat ty helmičky, když se učí chodit…

Jako by svět, do kterého se rodíme, byl plný nejrůznějších bubáků. I do lesa prý někteří známí té mé studentky nejdou, protože „tam jsou přece klíšťata!„. Děti na chalupě pustí jen na terasu a rozhodně ne do trávy…

(photo by Mark Fischer)

(photo by Mark Fischer)

Dlouhá léta jsem bojovala ze strachem ze života. Nebylo snadné najít k němu nějaký pozitivní vztah, když člověk slýchal o všech těch katastrofách. Jo a to nás ještě honili s plynovými maskami skrz dýmovnice…

Vzpomínám, jak jsem kdysi po pár meditacích, ve kterých jsem se ponořila do svých největších strachů, hmatatelně cítila, jak se mi uzavírá oblast srdce. Sevřelo se. Stáhlo do sebe. Naštěstí se potom opět pracovalo s radostí a mé mysli se to navíc vůbec nelíbilo, takže se srdce opět otevřelo. Ale pocit oné uzavřenosti byl dost děsivý…

Copak se asi rodí v duších našich dětí, jejichž rodiče jsou už dnes tak vystrslí, že nevystrčí nohu ani do lesa, a děti nepustí samotné ani do školy???? Vždyť za každým rohem číhá šílený řidič nebo šílený únosce dětí??? 

A tak tolik lidí chodí po světě vyděšených, jezdí po světě spoutaných. Uzavřených před vším, co je ohrožuje, a v té uzavřenosti přecitlivělí. Pohybují se už jen v betonovém supervysavovaném prostředí. Dobrovolně. Někteří už si zvykli na dozor, který nad námi je. Pro naše dobro. Jo, hlavně to BEZPEČÍ! A ty mrňata to budou považovat za naprosto normální…

Také máte neblahý pocit, že z tohoto nekouká vůbec nic dobrého????

Měla jsem radost, že mluvím s někým, komu se to zdá celé také takové podivné… 

Já vím, že je to taková trochu smutná radost. Ale každá radost dobrá…

Happy_child_finds_joy

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Strach se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Vyděšení k smrti…

  1. Sedmi napsal:

    mas pravdu… ja si pak obcas pripadam mezi temi uzkostnymi rodici jak nezodpovedna matka…

    • avespasseri napsal:

      Jo, pokud něco přejde do extrému, pak to normální se zdá být tím druhým extrémem. Tj. ta normální je nezodpovědná. A na druhou stranu se snadno může být ta zodpovědná tyranskou (třeba tam, kde vládne přespříliš liberální výchova). A teď babo raď, jak se v tom vyznat :-)) Bohužel slýchávám jen ty A mluvit negativně o B a ty B mluvit negativně o A (no vlastně je to to nejlepší, co se mohlo stát, ne?). Možná si pak někdy někdo uvědomí, že existuje taky něco mezi…

      • Sedmi napsal:

        Já se právě snažím o to mezi… Jenže každý má ty hranice jinak. My jsme v rodině už tak byli za divný, teď ještě obří pes ke třem dětem do bytu a všichni si klepou na čelo… A já mám pocit, že je to tak akorát :-D

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s