Jáma, kyvadlo a moře…

Není to tak dávno, co jsem si vzpomněla na povídku Jáma a kyvadlo od Allana Edgara Poa. (Pokud si chcete připomenout obsah, nebo pokud jste tu povídku nikdy nečetli, TADY najdete jeden maturitní rozbor.)  Jako malá jsem Poa docela četla (tuším celou povídkovou knihu)  a na VŠ (studovala jsem překladatelství) jsem dokonce psala jakýsi rozbor (srovnávací?) jeho jiné povídky Zánik domu Usherů. 

A to nejsem žádný velký milovník hororů…

A co že mě tak najednou napadl tenhle horor?? Nic hezkého… však se podívejte… zjistila jsem, že na youtube se dá najít i video z filmu…

Často mluvívám o tom, že někdy se emoce rozbouří tak, že člověk má pocit jako na tobogánu. Divoká jízda. Před dvěma lety jsem to zažívala hodně silně. Jednou mě napadlo přirovnat tyhle emoční zvraty ke kyvadlu. Nejdřív se to zhoupne na stranu strachu, pak na stranu touhy, pak zas na stranu strachu a zas na stranu touhy. A tak pořád dokola. Jako by strach vždy vyvolával touhu udělat něco, čím by se alespoň trochu zmenšil. A jako by ta touha zase na druhou stranu vyvolávala strach, že to nevyjde… nebo že se to objeví zas…

Jako by strach a touha byly takové dvě sestry, které se neustále drží za ruku a nikdy nepotkáte jednu bez druhé. Jen jednu zrovna pro svou zaslepenost krásou té druhé (nebo hrůzou z té druhé) nevnímáte… 

Před 2 lety jsem také poprvé promluvila o tom, že mám dojem, jako bych se dívala do temné propasti. Najednou jako by se člověk neměl čeho chytnout. Jako by měl pocit, že se mu převrátil život vzhůru nohama, jako by to, nač se předtím mohl spolehnout, najednou ztratilo svůj smysl a on měl strach, že do té propasti spadne (nebo se v ní utopí). Jako by potřeboval záchranný kruh, ale žádný nenacházel.

Tenkrát mi bylo řečeno: „To není propast, to je prostor.”

O onom prostoru jsem pak začala slýchat mnohem víc. (Hodně se o něm například píše v nově vydané knížce Bezstarostně a důstojně od Tsoknyi Rinpočheho). Předtím jsem o prázdnotě čítávala i jinde. I ve škole na kurzu z indických náboženství například. Ona buddhistická šúnjatá.

Teoreticky dobrý. Je potřeba ale říct, že prázdnota bývá špatně chápána. Však jsem o tom i psala v článku o tom, jak některé křesťanské kruhy právě kvůli špatně pochopené prázdnotě vidí v buddhismu jen ďábelské hrátky.

Ale když ji člověk najednou zažije na vlastní kůži, je to jiná. Než si člověk zvykne, než i on sám DOOPRAVDY pochopí… je to jako by se před ním rozevřela ona hluboká jáma.

A pak nastoupí klasické kyvadlo – strach. Touha jámu zakrýt. Jakkoliv. Zaházet. 

Když se rozevře jáma, nastoupí kyvadlo. Čím zlověstnější jáma, tím blíž (níž) se kyvadlo rozkmitá. Čím níž je kyvadlo, tím větší rozkmit. 

V určité chvíli jsem si uvědomila, že jsem jak ten vězeň z Poeovy povídky. Místo abych se snažila z vězení dostat ven, zírám v jednu chvíli vyděšeně do jámy a v druhé chvíli vystrašeně hledím, jak se ke mně blíží zlověstné kyvadlo. Čím víc mě jáma děsí, tím níž kyvadlo je, tím víc kmitá a tím větší panika se mě zmocňuje. A tím větší mám snahu jámu – lžičku za lžičkou (hloupost) – zaházet.

Za ty 2 roky jsem se jakžtakž naučila nedovolit tomu kyvadlu, aby se tak rozkmitalo. Strach mě děsí méně. A touha se mě také zmocňuje mnohem méně. Síla těch emocí, které se ve mně dlouho skrývaly a já se bála jim otevřít, postupně povolila. Otevřenost opravdu nemusí být děsivá. Jen se s ní člověk musí naučit zacházet (a to schovaný za vysokou zdí fakt nejde) a nenechat se pohltit tím, co v té otevřenosti může potkat.

Pak už stačilo si uvědomit, že jsem kdysi přirovnávala ten pocit důvěry v prostor k pocitu, který má člověk při splývání na vodě. Pamatujete se na ten hodně starý článek o důvěře (Kdo kolem sebe mlátí, ten se utopí)?? Ve vodě se utopíte jen když začnete panikařit. Jinak stačí se položit na vodu a nechat ji Vás nadnášet. A ostatně občas se nějaký ten maják objeví. :-)

No a pak už jen věřit tomu, že žraloci jsou někde hodně daleko. :-)) Ale to je jiná… to už není záležitost vody a toho hlubokého prostoru pod hladinou, ani té nemožnosti se jí chytit, ani toho pocitu, že si tam nemůžete odpočinout…

Mám hodně symbolické uvažování.

A představa jámy, kyvadla a moře je pro mě zkratkou toho, že nemusím žít ve vězení (a jak přesně se projevuje) a že mohu důvěřovat.

A to je pro mě zásadní objev tohoto týdne. A také fakt, že mi pomohl se uvolnit se a nalézt klid tam, kde bych asi zase sklouzla do nesmyslných snah zahazovat jámu. :-) Ono totiž už hrozilo, že by to mělo právě opačný následek…

Člověk nemusí usilovat o dokonalost. Není nutné, aby Vám všichni rozuměli. A není nutné, abyste měli pravdu. Nebo aby druzí uznali, že máte pravdu. Někdy stačí, když si uvědomíte, že nemusíte být nespokojení s tím, co je.  Protože to, co je, je vlastně ve srovnání s tím, co bylo, naprosto úžasné! Radost, která z toho vyplývá, je silnější než spory a nespokojenosti.

A jak říká jedna moudrost – vše je pomíjivé. To, nad čím byste se dnes rozohňovali, bude zítra jako matná vzpomínka. Čím méně se rozohníte, tím matnější. :-) Jsou věci, se kterými nic neuděláte. Beztak jsou v rukou těch, na které hledíte, a ne v těch Vašich.

A pak jsou věci, se kterými není nutné dělat nic. Jen ukázat, že spory jsou někdy zbytečné… protože nepřinesou nic než jen další spory a rozhodně ne porozumění a mír.