25. Jahodový ráj, aneb otevřenosti se meze nekladou…

Tento týden je otevřenosti. I otevřenosti druhým. Po minulém týdnu (který byl o tom, že druzí mi mohou být ukradení) se tedy, zdá se, něco změnilo???

Ne, ani bych neřekla. Je to je jen dokonalá ukázka toho, že ve skutečnosti si věci nemusí odporovat, i když to tak na první pohled může vypadat. Ale spíš jedna na druhou může navazovat, jako by bez jedné nemohla být ani ta druhá…

Jako by teprve tehdy, když si člověk řekne, že od druhých nemůže čekat vůbec nic (a ani nemusí), protože oni sami někdy potřebují spíš soucítění a odpuštění, se dokázal opravdu otevřít. Naprosto všemu…

Takže to vypadá, že na to stavět své štěstí na druhých (na tom, zda našim potřebám vyhoví nebo ne), je opravdu nejlepší se vykašlat. Tj. vykašlat se na druhé v tomto smyslu. Vykašlat se na to, že nás, zdá se, ignorují, a dopřát sami sobě trochu pochopení, když Vám ho oni, zdá se, nedávají. Protože tu opravdu nejste pro druhé, ale prostě jen jste. A z jen z Vašeho bytí samého mohou ti druzí něco opravdového nesobeckého čerpat…

Jde jen a jen o Vaši otevřenost. Otevřenost bytí samého. Otevřenost všemu. I druhým.

Sama jsem zjistila, že když se člověk tímto způsobem otevře i tam, kde má pocit, že mu bylo ublíženo, má naději, že prožije porozumění na mnohem hlubší úrovni než by toho dosáhl (snad) nějakou argumentací a dohadováním. To byl asi nejsilnější zážitek uplynulého týdne, který, jak doufám, mi zůstane dlouho v paměti – Co dělat, když Vás někdo hluboce zraní? Aneb od bolesti k radosti…

Taková otevřenost jde ale hodně daleko a hodně hluboko (možná i proto ono hlubší porozumění i ve slabostech a chybách). Jde mimo naše běžná omezení na „to by se mělo“ a „to by se nemělo„. Nevyčítá a nedožaduje se. Chápe, otevírá se a důvěřuje. Riskuje zranění. Ale také ví, že bolesti se nemusí bát.

Překračuje dělení na „zlo“ a „dobro„. Je to prostě nedualita v praxi. Tak jsem ostatně kdysi nazvala i lásku jako takovou…

O tom, jak je pro mě neduální vnímání důležité (ale zároveň velmi náročné) jsem psala v článku o jednom neduálním učeníDzogčhen a já (to je ale protimluv). 

Otevřenost ale může nabývat různých podob. Třeba otevřenost, kterou jsme zažívali u japonské učitelky baletu mé dcery. Vztah k ní jsme měli velmi otevřený, protože naše dcerky učila už od jejich 4 let. Na vystoupení jsme jí chodívaly pomáhat do šatny. (A já se konečně po letech naučila česat pořádný baletní drdol :-)) Viděly jsme zkoušky i generálku a ohromně jsme si to spolupodílnictví na závěrečném vystoupení užívaly.

Také jsem k ní já a další jedna matka chodily asi rok na kurzy baletu pro dospělé. Prostě člověk vnímá vazbu, kterou třeba již ve škole mé dcery nevnímám. A ani u nové paní učitelky.  Aki, ona japonská učitelka, byla navíc vůči svým mrňatům, které si odchovala od prvních baletních krůčků, velmi vstřícná a držela si je v tom svém věčném „druhém ročníku„, o kterém jsem také psala v článku Proč ta má dcera pořád propadá?? :-) A ty mladší prostě do té skupinky nakonec vždycky nějak zařadila a tvořila s nimi úžasné kreativní choreografie, bezpochyby nejlepší z celého závěrečného koncertu celé baletní školy. Byla prostě „nejlepší„! :-) Poslední její (loňské) dílko – Piráti :-) (odpusťte kvalitu, ale když před Vámi sedí dlouhán, moc toho nenaděláte :-) A toto video je trochu lepší než to z generálky)

No a trdlojogurtu není těžké být otevřený :-) Viz článek No prostě strašný… .

Závěr týdne pak proběhl u nás na chajdě. Jako bychom se vrátili do dávných dob, kdy člověk musel chodit všude pěšky. A tak když jsme si chtěli zaplavat, našlapali jsme kvůli tomu 4,5 hod. pěšky v těch 33 stupních :-) Ale šlo se hlavně lesy a koupaliště bylo nakonec fajn – voda tak akorát a lidu pomálo. A sámoška otevřená ve vesnici i v sobotu před pátou, takže i na nanuka došlo…

Fotografie0776

A já jsem tou dlouhou cestou přišla na to, jak že je to s oním kyvadlem (a onou jámou). Kyvadlo se vlastně nekýve mezi strachem a touhou. Strach i touha jsou přece energeticky totéž. Kývá se prostě jen mezi myšlenkou „to chci a to dám“ a „to nechci, protože to nedám„. A jáma není nic jiného, než když ztratíme důvěru (nebo víru?) a propadneme nejistotě. Právě ta je totiž energeticky totožná jak se strachem, tak touhou… přesně tak je všechny na té energetické rovině vnímám…

A jakpak jste na tom Vy s nejistotou? Držíte se ve spárech nejistoty spíš myšlenky „to dám“, nebo „to nedám“? Nebo najdete způsob, jak důvěřovat, že vše je a bude přesně tak, jak má být?? Není přece větší otevřenosti než důvěra… 

Říkáte „důvěřuj, ale prověřuj?“. Nebo „A co když mě někdo hluboce zraní a mou důvěru tedy zklame??“ Pak doporučuji vrátit se zpět na začátek tohoto článku :-)) 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice O. JAHODOVÝ RÁJ, Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na 25. Jahodový ráj, aneb otevřenosti se meze nekladou…

  1. Pingback: Červen otevřel dveře dokořán… | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s