Být vděční za to, co máme, a nevyčítat si to, co nemáme (aneb první půlrok 2016)

Již loni jsem měla ten úžasný nápad ulehčit si na konci roku práci (však to znáte, roční „zúčtování“ jsou na pytel) a první dílčí shrnutí udělat již po jeho první půlce. Letos to má ještě navíc nádech několika různých pohledů. A sami uvidíte, jak moc záleží na úhlu pohledu… 

Letos krásně vnímám tu cestu tímto rokem skrze magazín Aves. Podobně jako v uplynulých letech na sebe navazovala témata týdnů v projektu Absurdistán, letos na sebe navazují i témata magazínu. Zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že „ono se to nějak úplně samo„…

Každý měsíc se z prožitků vyloupne téma, které mi daný měsíc do života vstupovalo nejvíc, nebo které mě nejvíc ovlivnilo:

S každým dalším číslem magazínu se pak ukazovalo, jak to všechno na sebe navazuje – objevit poselství svého dětství (leden), nalézt svobodu, která umožní tato poselství dětství vnést do života (únor), protože jinak nežijeme opravdu naplno ale jako zombíci či upíři (březen). Onu svobodu ale nalezneme jen, když se tváří v tvář postavíme tomu, co nás nejvíc poutá. A tam, kde se cítíme pod psa, můžeme objevit poklady (duben). No, bez toho to fakt nejde. Nedá se to ale ustát bez láskyplnosti (květen). A otevřenosti (červen).

To je tedy náhled magazínu Aves na cestu, kterou tento rok podnikám.

(photo credit: Richard Palmer)

A jaký je náhled mého blogu? Co odhalují ta klasická měsíční shrnutí? Co mi v uplynulém půlroce dělalo největší radost a největší starost? Co jsem si myslela, že se naučím, a co jsem si vlastně doopravdy odnesla? 

Těch radostí jsem za půl roku zažila nepočítaně! Týdenní i měsíční shrnutí jsou v tomto ohledu velký dar! Když jsem ta měsíční pročítala, zjišťovala jsem, nač jsem všechno zapomněla!

Ale mám-li vypíchnout to, co dodnes považuji za nejdůležitější radostné okamžiky, těch radostí by bylo jen pár:

• Onen týden na horách (ona pohodička, jiné prožitky z lyžování).
• Můj magazín Aves (ten samotný nápad, ta samotná realizace plná spontánnosti, ten postupný nárůst čtenářů, ty pozitivní ohlasy, ta radost vždy, když vypustím do virtuálního prostoru nové číslo – uff, hotovo!).
• Setkání s Maruškou z centra Osvoboď se (to zvláštní porozumění, květnové představení čchi kungu Orla v hnízdě u ní v centru a také na pikniku v Lužánkách, a neměla bych zapomenout ani na své první seznámení s kraniosakrální terapií jejím prostřednictvím)
• Výlet do Svratky (závan zimy, pobíhání mé dcery po golfovém hřišti, zmatený smích mých známých, když mě viděli, a vše, co s tím výletem předtím i potom souviselo)
• Jáma, kyvadlo a moře a radost v hlubinách utrpení (tahle poznání mi přijdou jako zásadní v celém půlroce)

(photo by Cburnett)

Mám-li vypíchnout ty nejdůležitější poznatky vytěžené ze zážitků uplynulého půlroku, vypadalo by to shrnutí ještě trochu jinak.

• Lednové shrnutí bylo bombastické. Už jsem zapomněla, jak moc lze jít do hloubky a jaká poselství je možné z radostí a zážitků vypreparovat. To až esenciální překlad v květnu šel stejně hluboko. Na začátku roku dodalo krásně pár lekcí, které jsem pak v průběhu roku nevědomky využila. Poukazovalo na takový ten strach udělat krok vpřed :-) A přitom ten strach je zbytečný, protože svět je jen velkou iluzí a to, jak si ho přebereme, závisí jen na nás. To nejlepší, co můžeme udělat je přistupovat k němu bez pozitivních i negativních očekávání. Již v lednu se objevilo „vodní poselství„ – nebránit se proudu života a nechat ho volně plynout. Vzdorovat mu je totiž hloupost, protože život je silnější než my samy, ale i než naše okolí, které by nám mohlo klást nějaké překážky. Vždy je potřeba nezapomínat na kontakt s onou studánkou, která nás dokáže zachránit, když žízníme. A také již v lednu se objevilo, jak je důležité léčit stará zranění z dětství. A také to, že nejvíc radosti máme ne z toho, co k nám přijde, ale z toho, oč se sami zasloužíme…
• Únor byl opravdu o radostech a strastech. O krizích (onen dvojdílný článek) a o tom, jak se s nimi srovnat, ale také o krásách (krása nečekaného). O svobodě (spontánnosti a tvorbě), pohybu a síle mysli . Již jsem zapomněla na ty chvíle na vleku, kdy jsem najednou měla tendenci poodstoupit od své mysli a spíš si říkala: „O čem to zase budu rozumovat??“. A přitom to bylo tak dobrý! Už v únoru tedy přicházely první vlaštovky, které naznačovaly, že v krizích je možné nalézt poklad a svobodu. Že záleží jen na mysli… 

(photo credit: L. Shyamal)

• A v březnu to začalo!  Březen byl neuvěřitelný měsíc! Možná mi výrazně pomohly jarní prázdniny a ten týden na horách. Zklidnil mě, překvapilo mě, jak najednou lyžuju orlově uvolněni a bděleji. Jako bych orločchikungovala všechny ty hodiny, co jsem byla s malou na lyžích. A bylo to znát. Pohoda, klid. Jen minimum času na elektronických vymoženostech. Možná proto, že jsem byla tímto způsobem zklidněná a otevřená, pochopila jsem konečně, co to znamená cítit prapodivný klid a radost i v těch nejnáročnějších chvílích. I ve chvílích, kdy Vaši blízcí bojují o život! Již jsem bohužel dávno zapomněla ten pocit, kdy si člověk uvědomí, jakou hodnotu má život a co všechno byl ochotný pro něj obětovat. Ale ona zkušenost hlubší radosti zůstala. A ano, byl to také ten měsíc mého prvního setkání s Maruškou z centra Osvoboď se.
• Duben byl takový rozjásaně barevný. Ukázal, jak důležité je být v kontaktu s onou „studánkou“, protože bez kontaktu jsou všechny radosti takové nějaké nijaké. Ukázal také, jak moc se někdy bojíme vyjádřit soucítění a lásku (zatímco s projevováním hněvu a jiných negativních vlastností kupodivu problémy nemáme…). To je ten náš pocit zranitelnosti, který je také bez onoho „kontaktu“ jen velmi těžko zvládnutelný…
• Květen je měsíc lásky a láskyplnosti. I ten můj. Láskyplnost jsem musela prokázat ve vztazích k těm, kteří mi v dětství ublížili (v mém úhlu pohledu), ale také sama vůči sobě (neupracovat se k smrti například). Není totiž nutné vykřičet si hlasivky :-) Toto poznání plus mínus dodržuji a pracuji jen, když se necítím unavená. Magazín Aves a do toho občasné výlety k angličtinářskému webu, který stále čeká na mou větší péči, mě totiž vždycky dokonale pohltí. K počítači hlavně nesedám večer po uspání dcery. Počítač mě totiž vždycky chytne a nepustí :-) A ukázalo se, že člověk se z práce nemusí cítit unavený, a přece je stejně efektivní :-) Některé pracovní záležitosti mi ale udělali velkou radost! Orlí pracovní záležitosti mi ji vždycky dělají, protože tam energii spíš čerpám než vydávám – nejen na kurzech, ale i na hostování v centru Osvoboď se. Piknik v Lužánkách byl také velmi povedený a jsem sama na sebe hrdá, že jsem to dala! Jo a mé nové vizitky vznikly také v květnu! Rozkvetlo toho v květnu prostě hodně, ačkoliv nezačal úplně radostně. Ve větších hloubkách (a esenciálních sděleních) se ale radost rozvíjela…
• Červen byl měsíc stejně podivuhodný jako březen. Zažila jsem pár věcí, kterým jsem se dlouho vyhýbala – a najednou jsem je zvládla kupodivu dobře. Neříkám že s lehkostí :-) Ale ukázal mi, jak důležitá je otevřenost. Že se jí člověk nemusí bát a že ji člověk nemusí považovat za bláznovství. Že otevřenost v sobě obsahuje soucítění a odpuštění a to, co by nás normálně zranilo, k nám ani nedolehne. Že otevřenost ve vztazích může vést k hlubšímu porozumění než skrze slova, argumenty, dohadování, vyčítání, vysvětlování. V otevřenosti člověk zdánlivě riskuje zranění, ale ve skutečnosti není čeho se bát.  V neduální otevřenosti (a žádná jiná ani neexistuje) není co odpouštět a zač se omlouvat, druzí mi nic nedluží a nic po nich nechci. Nebylo to poprvé, co se mi něco podobného připletlo do cesty. O to hlubší bylo ono poznání, že tu nejsem pro druhé a nemusím se nechat vyvádět z míry nedostatkem porozumění. Právě tím jako bych byla druhým mnohem přístupnější. Červen byl také tím měsícem, který mi přinesl poznání jámy, kyvadla a moře. Poznání, že jáma je vlastně nejistota a kyvadlo se nekývá mezi strachem a touhou, ale mezi „to nedám“ a „to dám„. Není větší otevřenosti než je důvěra (na onom moři). Ta jámu uzavírá a kyvadlo zastavuje… 

Jsem za svůj blog i za svůj magazín vděčná, protože ani skrze deník jsem nemívala tak úžasný přehled toho, co vlastně se v mém životě děje pod povrchem každodenních událostí! Jsem vděčná za ten nápad se na uplynulý půlrok podívat, protože bez toho návratu bych mohla udělat jednu zásadní chybu, kterou dělá spousta lidí. Nebýt vděční za to, co máme, a vyčítat si něco, co ještě nemáme :-)