Roky 2014 a 2015 – které drahokamy by rozhodně neměly zapadnout??

Tak si tak brouzdám bilančními články roku 2014 a roku 2015 a objevuji velmi zajímavé věci. Zpětným pohledem nemohu (již znovu) neříct, že někdy člověk napíše texty, které udivují tím, kolik toho „vědí„. Ach ano, psaním můžete odhalit drahokamy, které se pod každodenními událostmi schovávají!

A čas od času Vám mohou při tom psaní pod prsty vytrysknout texty, které přesně odhalují to, co vlastně chci, a načrtávají cestu, po které je potřeba jít! Někdy stačí sesbírat drobky zkušeností, aby člověk v určitých okamžicích zahlédl celek onoho slaďoučkého dortu, který by si mohl vychutnávat, kdyby měl ten nadhled a viděl jednotu věcí a ne jej ty drobky… 

Ve víru událostí, emocí a myšlenek s nimi spojených pak na ten celkový nadhled zapomíná. A je to velká škoda…

Co za drahokamy, které stojí za to tady zaznamenat (a hlavně na ně nezapomínat), jsem to tedy v hlubinách bilančních článků tohoto blogu našla? Pojďme je navléct na jeden náhrdelník a chovat jako oko v hlavě :-)

Symbolika roku 2014

Prostě jen musíte jít. Nestěžovat si. Nehodnotit nic, nepovažovat nic, s čím se setkáte, za nepřekonatelnou překážku. Neutíkat před ničím, co je neodvratné. Nevzdorovat tomu, co se děje, protože máte strach… nebo protože toužíte po něčem jiném. Pokud Vás cesta zavede do dračí sluje, i tam musíte jít (v jeskyni strachu se přece skrývají ty největší poklady).

Ušlechtilé přání jsem měla… najít tu správnou motivaci, kdy Vás nežene ani strach, ale ani touha. Krásné přání, krásné hledání.

• Dokud se nemusíte tomu drakovi podívat do tváře a dokázat, že se nebojíte.
• A dokud se nemusíte vzdát toho, po čem nejvíc toužíte.

A i v těchto chvílích nalézt onen povznášející pocit nepodmíněného štěstí a nepodmíněné svobody…

Nepomíněné štěstí a nepomíněná svoboda jsou prostě nepodmíněné… nebojí se ničeho, nechtějí nic a všeho jsou ochotné jsou vzdát… hmm...

Co tedy může být tou skutečnou motivací, když to není ta psychologicky profáklá poučka „líbí/nelíbí“, „chci/nechci“??

Tou skutečnou motivací je láska coby bezpodmínečné přijetí, svobodné dávání a vnímání hodnoty věcí. Prostor, ve kterém nemáme potřebu sami sebe ze strachu ochraňovat, ani se pídit po něčem, co nás uspokojí. Kde se cítíme v bezpečí, spokojení a bohatí natolik, že z toho bohatství můžeme rozdávat.

Tou skutečnou motivací je pravda v nás, se kterou musíme být v kontaktu (opatrovat ji jako ona hrdinka opatrovala světlo své lásky), abychom věděli, co je správné dělat.

Někdy sami se sebou hrajeme podivnou hru – hru na nenávistného šílence – lháře, který ostatní zastrašuje a brání jim přístupu ke štěstí, nebo krutého manipulativního otrokáře. Ale milujeme sami sebe natolik, abychom se sami k sobě chovali jako ke svému blízkému příteli, pro kterého bychom udělali cokoliv??

( z článku Symboly roku 2014)

Rok 2015

Už v lednu přestal brát ohledy na můj strach. V únoru mě učil, jak najít pevnou půdu pod nohama. A již v březnu mohutně zaútočil na mou největší slabinu. Jako by otevřel staré rány z dětství a nasypal do nich sůl. A v květnu zas. A v létě zas. A na konci roku zas. A v mezidobích mě učil, jak krásný je svět neočekávatelného, jak krásně může být uprostřed bazénu ve světě Přítomnosti, že umím být spokojená i uprostřed bouře, nebo jaké poklady je možné najít ve hlubinách zoufalství.

Stačí přestat vzdorovat…

Stačí se přestat ptát svého strachu, který je nevěrohodný svědek…. a má jen velké oči zaslepené iluzemi…

Stačí se přestat nechat poutat myšlenkami, které to zásadní paradoxní stejně nejsou schopné pobrat, a přestat se rochnit v emocích…

Stačí přestat hodnotit…

Stačí se přestat dívat na svět skrze filtry vlastních představ a přesvědčení, strachů a tužeb a reagovat vlastně jen na vlastní bubáky a bubliny místo na reálný svět…

Stačí přestat pořád něco chtít, ale místo toho mít prostě rád… stát se milující bytostí a ne otroky toho, co se nám líbí a co se nám nelíbí…

Ale místo toho všeho panikaření uprostřed toho paradoxního vodního světa se položit s důvěrou na hladinu.

Pustit se i toho, co považujeme za nejhodnotnější, protože kdo umí v tom paradoxním světě něco zhodnotit? Nesnažit se něco pořád pochopit a vymyslet. Nesnažit se získat něco, co už mám. Nesnažit se vynutit si něco, co beztak přijde, pokud to člověk opravdu potřebuje. Nesnažit se měnit něco, co je přesně tak, jak to má v danou chvíli být. Ale místo toho rozvíjet lásku a soucítění – tu největší sílu. Neustále „vyskakovat z hnízda“, abychom se naučili létat.  Otevírat se s důvěrou.

A v té otevřené důvěře najít tu jedinou oporu, o kterou se člověk může opřít, aniž by mu uklouzla noha a zranil se… oporu ve vlastním svobodném světě naplněném ohledy vůči sobě, ale i respektem k druhým…

Pocítit, že opravdu nic od nikoho nepotřebuji, nikdo mi nic není dlužen a nikdo mi nemůže ublížit – pokud to sama nedovolím. Pocítit, že nejsem tak zranitelná. Jen mám dar citlivosti jako každý. Uvidět, že jakýkoliv konflikt je v tom paradoxním vodním světě zákonitě iluzorní…

Pochopila jsem, že opravdu netoužím po ničem jiném než po klidu a míru. A pro nic na světě – ani pro materiální věci, ani pro lidi kolem mě – nejsem ochotná se tohoto prostoru v sobě nadobro vzdát.

Pochopila jsem, že nejvíc ze všeho mě „sere“ cokoliv, co se snaží zabarikádovat a umrtvit tento svobodný citlivý prostor a tváří se při tom, jak to s námi myslí dobře…

To, kam mířím, je radost. Ve všech těch lekcích mám právě tohle pořád na tapetě. Opravdová radost ze života. Nebránit se vzdorovitě lekcím, které může přinášet, ale jako svému učiteli mu důvěřovat a radovat se z toho, co přináší. Ach ano, celý tento blog je vlastně vyjádřením ochoty vstoupit do světa absurdních představ a radosti z toho, co všechno taková cesta přináší. Člověk si klade otázku – k čemu víc se rozhodnout? Jakou větší radost a vděčnost cítit?

(Z článku Dar roku 2014, noční můra roku 2015 a co bude dál?)

Nevěděla jsem, do jaké rubriky tento článek zařadit, a tak je nakonec v rubrice Na cestách. Krásná letní rubrika. Tato cesta je ale ta nejadrenalinovější, nejzábavnější a nejpoučnější, na kterou se člověk může vydat….