Trochu jiná škola – co vše jsem se naučila (a co ještě ne) za uplynulého 2,5 roku

V lednu roku 2014 začal nejen projekt Absurdistán (o tom, jak z toho našeho absurdního světa ven), ale s tím lednovým přáním poznat absolutní štěstí začalo také něco, co bych nečekala ani v tom nejdivočejším snu :-) Odpusťte mi to srovnání, ale ani základní, ani střední, ani vysoká škola ani státnice, ani žádné přijímačky se ani zdánlivě nemohou vyrovnat tomu, jaké úkoly přede mne takhle „škola“ života předkládala. Na druhou stranu mě ovšem konečně do života vybavuje něčím, co mi je opravdu užitečné :-) Jak bych si mohla stěžovat??

A to toho už mám za sebou dost a dost – za těch uplynulých 20 let, kdy mi došlo, že abych byla v životě šťastná, musím tím životem procházet já sama a ne jako nějaká obranná věž po šachovnici.  Ale něco tak razantního a hlubokého jsem tedy nezažila…

Ty roky mi přinesly krásná poznání. Takové dva drahokamy, které jsem objevila, když jsem četla bilanční blogové články, jsem uveřejnila v článku Roky 2014 a 2015 – které drahokamy by neměly zapadnout?  

No jo, poznání. Otázka ale zní – co jsem si z těch dvou (a půl let) vlastně odnesla?

Stálo to za to? Nepřidala jsem jen k tomu, co „vím“ jen další „vím„? Naučila jsem se něco opravdu, nebo se jen pořád dokola točím v kruhu, jak je mi pořád předhazováno?

Můj všeobecný osobní pocit? Méně se bojím a méně vzdorovitě vyžaduju, aby se svět točil, jak já pískám :-) Jo a mimochodem. Jsem mnohem spokojenější…

(Photo by: Mohs Rahman)

(Photo by: Mohs Rahman)

Rok 2014 jsem kdysi nazvala divokým tobogánem, ale také darem.

Nazývala jsem ho mořem, ve kterém jsem se topila, a byla jsem vděčná za pomoc, které se mi v té době dostalo. Když slýchávám některé příběhy (a nějak se kolem mě vyrojilo víc takových lidí), jsem ještě vděčnější, protože mám dojem, že jsem vletěla tam, odkud někteří lidé někdy končívají na antidepresivech. V tom lepším případě.

Absolutní přání holt s sebou nesou absolutní nároky… a mohu si snad na svá vlastní přání stěžovat?? 

Rok 2014 začal ohromným strachem (z vlastní destruktivní moci, z vlastních silných emocí, z otevření se a z konfrontace a z vlastních chyb). Rok 2014 začal také řešit můj silný vzdor. Tu moji touhu, aby věci byly tak, jak je považuji za správné, a aby mi svět nekladl do cesty žádné těžké překážky (měla jsem za to na svět totiž docela pifku). No, hodil mi je přímo na hlavu :-) To on tak rád! Začala se řešit má neochota vzdávat se toho, co považuji za hodnotné a můj vlastní pocit hodnoty. 

Měla jsem se učit té opravdové lásce – odevzdanosti, přijímání, dávání a vnímání hodnoty. Měla jsem se otevřít důvěře a dát vale tomu věčně vyděšenému rozumujícímu rozumu. Měla jsem se naučit, že přijímat dar je mnohem víc než se chovat jako manipulující žebrák. 

A tak co, naučila?? V tom roce 2014 to byly jen takové drobné krůčky a nebyla jsem na to většinou sama. Šlo hlavně o to přestat se tolik bát. Podařilo se? A co ještě?

  • Dnes mohu říct, že se svých emocí se ani v těch náročných situacích již nebojím. Za uplynulé 2, 5 roku jsem zažila mnohokrát, že dokážu zkrotit svůj vztek, že se dokážu otevřít tomu, co mě trápí, a najít sama v sobě úlevu. Objevit energetickou podstatu silných emocí a nenechat se jimi pohltit. Neznamená to, že své emoce dokonale zvládám. Ale už se nebojím, že jimi sama sobě nebo druhým ublížím. Ať je to hněv nebo smutek a pocit křivdy.
  • Nebojím se již tolik ani konfrontace. Nejsem typ, který by druhé odsuzoval. Ale v okamžiku, kdy jsem se otevřela i tam, kde jsem původně bála, musela jsem se víc otevřít i  někde v hloubi duše (jestli to vůbec ještě jde :-).
  • Už nemám sílu tolik vzdorovat. Zjistila jsem, že je to prostě zbytečné, a nic dobrého z toho většinou nekouká. Když si řeknu „takhle to vlastně chci„, nebo si položím otázku „Proč chci to, čemu se tak bráním„, odhalují se prapodivné věci :-)
  • Vyděšený rozum už má nade mnou mnohem menší vládu, ačkoliv rozumu se stále často ptám, ačkoliv nakonec stejně zjišťuju, že důvěra je lepším rádcem.
(photo by Mark Fischer)

(photo by Mark Fischer)

A rok 2015? Ten jsem kdysi nazvala noční můrou z Elm Street.

Je to sice také jen iluzorní sen, ale pokud se v něm ztratíte, roztrhá Vás na kusy. No, ale možná se právě proto nakonec probudíte??

Zatímco v roce 2014 jsem se tak spoléhala na pomoc zvenčí a velké ohledy, ty náznaky, že „tohle je jen dočasné“ tu už tenkrát byly. Mé reakce tenkrát byly velmi bouřlivé a i tam, kde „jsem to brala statečně„, protože jsem chápala, oč jde, jsem jen z posledních sil klopýtala…

Ale rok 2015 se mě snažil naučit, že „člověk je nakonec na všechno sám a tomu se říká dospělost„. A také ta opravdová absolutní svoboda. A o tu mi přece šlo, ne?? :-) Ale rok 2015 tu prázdnotu neunesl, ačkoliv tvrdé nárazy mi byly vždycky důkladně ošetřeny, a nakonec celý rok skončil zlámanou nohou. Ten krok do prázdna jsem prostě ještě nezvládla… 

Ačkoliv jsem se už začátkem roku učila, jak nacházet pevnou půdu pod nohama :-)

Rok 2015 byl o mnoha lekcích: 

  • Ve strachu se šlo mnohem hlouběji. Růžky začaly vystrkovat události z mého dětství (i z minulých životů, které jsem předtím nikdy nepovažovala za natolik relevantní, abych je kdy brala vážně), které se dožadovaly zpracování. Odpuštění. Uvolnění.
  • Objevovala jsem, jak moc toho musím pochopit a zvládnout, abych mohla ve vztazích sáhnout po hlubším porozumění a vzájemné svobodě. Mnohem hlouběji než jsem to kdy dokázala (a že jsem si byla vždycky jistá, že druhým svobodu i porozumění poskytuji!). Ale v v té absolutní podobě ani náhodou! Zjistila jsem, jak moc jsem citlivá (a že není nutné citlivost vnímat jako zranitelnost). Tématem se stalo otevření, soucítění, sebeláska, hodnota sebe sama, ocenění sebe sama, pochopení, že konflikt je v neduálním světě opravdu iluzorní, láskyplnost se slučuje i s kritikou, odmítnutím některých způsobů chování, upřímností a nepochlebováním. Ego nám někdy tak motá hlavu!
  • Na druhou stranu jsem se učila nehodnotit a nenálepkovat (beztak člověk používá jen filtry vlastních představ, přesvědčení, strachů a tužeb, tj. iluze), nereagovat na bubáky a bubliny místo na reálný svět.
  • Přestat pořád něco vysvětlovat a obhajovat, nežít v defenzívě (nevzdorovat a neptat se svého strachu, který je špatný rádce zaslepený iluzemi mysli) a ve snaze pořád něco chtít (proč prostě nemít jen rád, stát se milující bytostí místo otrokem toho, co se nám líbí či nelíbí?; procítit to, že nic nepotřebuji, nikdo mi nic nedluží, nikdo mi nemůže ublížit, takže nepotřebuji získat něco, co už mám a nemusím se snažit vynutit něco, co beztak přijde, pokud to potřebuji). Přestat se nechat poutat myšlenkami, které to zásadní paradoxní nejsou schopné pobrat, a přestat se rochnit v emocích.
  • Učila jsem se otevírat důvěře, která stojí a padá právě se schopností přestat hodnotit, co rozum nepobere, a vejít do svobodného prostoru za myšlenkami a emocemi, který je tou jedinou skutečnou oporou. Učila jsem se, že nemusíme bojovat, a objevovala jsem 14 stupňů, jak se nehroutit, 10 amuletů pro vstup do 13. komnaty). Často jsem mluvila o paradoxním vodním světě, na jehož hladinu se stačí natáhnout. A pochopila jsem, že ze všeho nejvíc mě „sere“ cokoliv, co se snaží zabarikádovat a umrtvit tento svobodný citlivý prostor a tváří se přitom, jak to s námi myslí dobře.
  • Učila jsem se rozvíjet lásku a soucítění. A zjistila jsem, že to, kam mířím, je radost! Opravdová radost ze života. Nebránit se vzdorovitě lekcím, které může přinášet, ale jako svému učiteli mu důvěřovat a radovat se z toho, co přináší.
  • Celý rok jsem kroužila kolem rozhodnutí, které by mě dokázalo osvobodit. Dokážu najít tu správnou motivaci? Co mě dokáže pohnout? Strach? Utrpení? Vděčnost? Respekt? Touha po míru a klidu? Touha po Pravdě (reálný svět vs. ten snový)? Touha po radosti?

No a jak moc jsem se naučila z lekcí roku 2015? 

Něco jistě :-)

  • Tam, kde jsem ještě loni reagovala bouřlivě, dnes již reaguji o poznání smířlivěji. Otevřeněji. S mnohem větší důvěrou, že vše je a bude přesně tak, jak to má být, a hlavně že já to tak zvládnu. S mnohem menším vzdorem a mnohem větší ochotou se „pouštět„. I tam, kde se život dotýká mnohem hlubších zranění, než jsem si kdy dokázala i přiznat, že v sobě nosím, dokážu se nakonec otevřít a nevyvolávat 3. světovou a nedožadovat se ohledů. Nejde přece o to, že bych na ně snad i měla právo, ale o to, že ve skutečnosti to přece nepotřebuju….
  • Dnes ji totiž částo chápu mnohem lépe, jak se věci mají, a tolik se nenechávám vyvádět z míry.
  • Nicméně stále se mi tak úplně nedaří nenechat se zmást strašáky a bublinami iluzorního světa naší mysli. Stále mám tendenci hodnotit a podle toho se snažit svět utvářet, ačkoliv jsem už často poznala, že to pak vede jen k bojům a ne k porozumění.
  • Stejně tak se mi nedaří opustit svět věčné defenzívy, dožadování se něčeho, myšlenek a emocí, ačkoliv jsem už často poznala, že je to svět dost pošahaný.
  • Té vnitřní důvěry mám stále ještě nedostatek a to rozhodnutí opustit ony obranné systémy (které mě tak serou) a otevřít se s důvěrou životu jsem stále ještě neudělala… 

Ale tak beru to tak, jak jsem napsala v článku shrnujícím první půlrok roku 2016  – je důležité být vděční za to, co máme, a nevyčítat si to, co nemáme. 

(photo credit: JFXie)

(photo credit: JFXie)

Na druhou stranu – kdo chce sedět v polosvětle, když ví, že stačí otevřít okna a oči???

I první půlka roku 2016 (jak jste se mohli dočíst v onom shrnutím prvního půlroku) naznačovala, že ten lednový (i roku 2016) strach se rozpouští. Že se mnohem méně bráním proudu života a mnohem více vyhledávám kontakt s onou studánkou, která nás občerství, když žízníme. Že opravdu dokážu objevit radost a klid i tam, kde bych předtím propadala zoufalství. Že se dokážu otevřít porozumění i tam, kde mám dojem, že jsem narazila na naprosté nepochopení. To všechno díky větší důvěře, většímu klidu mysli, větší otevřenost soucítění a lásce. 

První půlku roku 2016 končím s vizí jámy nejistoty a kyvadla strachu „to nedám“ a touhy „to dám a chci“ a důvěry, která nejistotu překoná… 

Kam půjdu dál?

  • Vím, že díky magazínu Aves se na té cestě nezastavím.
  • Vím, že díky svému životnímu učiteli ani nemám šanci se na té cestě zastavit. Život mě neustále dostává přesně do těch situací, které potřebuji, a které mě vždy nakonec nutí udělat přesně to, co je v souladu s mým směřováním – otevřít se, ale zároveň se netrápit (či lépe řečeno právě proto?). Zamířit tam, kde cítím klid a radost.
  • Kam bych ale chtěla já sama zamířit? Dobrovolně. Aniž bych měla pocit, že je mi tahle cesta „vnucována„? Již dávno jsem přece zjistila, že pokud něco není má vlastní volba, tak se jí podvědomě bráním. Co chci já sama??
  • Chci se odevzdat hře života s důvěrou. S vědomím, že jen odpovídá na mé absolutní přání svými absolutními nároky. Přestat vzdorovitě nutit svět, ať skáče, jak já pískám. Chci se naučit oné důvěře s vědomím, že to právě ony obranné systémy (nejen Ega) mě nejvíc „serou„.  Chci se vzdát té věčné defenzívy. Těch strašáků v mé mysli. Nemám snad k dispozici oněch 10 ochranných amuletů a 14 stupňů (jak se nehroutit)? Nikdo mi přece nemůže ublížit, když mu to sama nedovolím! Strach má jen velké oči a je špatný rádce.
  • Chci se přestat pořád po něčem pachtit a reagovat na bubliny v mé mysli. Nic přece nepotřebuju a nikdo mi nic nedluží! Vnímat svět neočekávaného a mít možnost radovat se z darů, které jen v něm mohou přicházet…
  • Chci se přestat rochnit v emocích a ztrácet v paradoxních myšlenkách vyděšeného rozumu, který umí jen vzdorovat. 
  • Chci vnímat, jak se věci doopravdy mají.
  • Chci reagovat z pozice soucítění, ne hodnocení. Chci se naučit nehodnotit a nenálepkovat (filtry představ, strachů a tužeb).
  • Chci se naučit vnímat hodnotu života. I svou vlastní hodnotu (I’m enough).

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice CESTA KE ŠTĚSTÍ, Na cestách, Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Trochu jiná škola – co vše jsem se naučila (a co ještě ne) za uplynulého 2,5 roku

  1. Pingback: 27. Jahodový raj… tak trochu otrávený… | Žít je umění – ENjoy!

  2. Sedmi napsal:

    To jsou dost ambiciózní cíle ;-) držím palce

  3. Pingback: Sushi a boj s hůlkami | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s