Je to všude kolem nás!
Strašidelné okolí, člověk aby se v té džungli nějak vůbec orientoval!
A už to prosakuje i do mého života! Uf, a já se tomu tak bránila…..
To, co někdy vypadá tak krásně, se najednou může proměnit v hrozbu!
Třeba takové labutě!
Odpusťte tu nehezkou fotku, ale jinou jsem si netroufla už dělat. Dítě plakalo, že chce domů. A já začala být dost nervózní…
To je tak, kdy potkáte labutí rodinku na jediné přístupové cestě k vlaku (a vlak jede za chvíli a to ještě ani nevíte, kde vlastně ta zastávka je – adrenalin stoupá!). Vykračují si hrdě. Vznosně. Poklidně. Jako by dávaly najevo, že nepatří tam do toho rybníka vedle, ale sem na tu cestu! To, co jste kdysi považovaly za své území, Vám už najednou nepatří!!
Vpravo pole, vlevo pole.
A dcera, která se pár set metrů předtím z toho pole vrátila s tím, že když šla cestičkou od traktoru v poli naposledy, vyndala pak z boty velkého pavouka! Popisovala ho jako malého sklípkana (takový děs v očích tenkrát asi měla…).
Jo a důležitá drobnost. To je tak, když už za sebou máte zkušenost, jak Vás před lety labutě u Labe i s dcerou napadly… syčení a náznak útoku…
- Nejdřív se je zkusíte vyděsit. Ale ony se ničeho nebojí a jdou k Vám klidně dál. Na kšá kšá taky nereagují.
- Pak se je pokusíte uplatit. Rohlík jsem dojedla před půl hodinou. Tak sušenku. Daj si, ale naši snahu proklouznout mezitím kolem, odmění zlověstným zasyčením. Napadne mě, že teď už se nás nepustí, když ví, že máme něco „na zobák„.
- Beru plačící dcerku za ruku a vstupujeme do pole. Labutě se po chvíli otáčejí za námi. Prostě chtějí jít za námi!
- Utíkáme a dcera volá že má něco v botě!
- Šlápne na to – je to prý tvrdé. Uff. Když si ve vlaku rozdělává botu, už se usmívá a říká „dýchej, dýchej“ (večer předtím jsme sledovaly Zvonilku a jedna víla tam pořád propadala hysterii). Objevuju tam – jak jinak – kamínek.
Tedy že mě budou honit labutě, to bych tedy netušila!
Nicméně to nebyla jediná strašidelná událost uplynulých dnů….
Co třeba toto?
To místo se jmenovalo „černý mlýn“ (ta vesnice poblíž) a působilo hodně zlověstně. Temný zarostlý rybníček se strašákem, vratkou lávečkou a černým přístřeškem. Čekala jsem, že tam objevím kdo ví koho…
A to jsme ještě netušily, kudy pak půjdeme zpátky…
Tuhle cestu značkař už hodně dlouho neviděl. (Naštěstí pár dalších turistů ano a cestu vyšlapali).Vpravo říčka, za ní další mlýn. Polorozpadlý. Za plotem hluboký les. Temno. Srílanská džungle hadr. Jen jsem čekala, kdy se odněkud vyplazí had. Jo a lezl po mě nějaký brouk :-) Připomnělo mi to výlet z Nymburka do Poděbrad po druhé straně Labe než kudy vedla oficiální cesta (to bylo ještě v době, kdy ani na jedné straně Labe nebyl prostě jen asfalt a inlinisti a cyklisti). Byla tam podobná část, absolutně zarostlá, a nalezly na mě tenkrát mravenci…
Ještě že jsem tuhle „červenou značku“ nenašly při cestě do Bobrové (a šly nakonec podle mapy kolem Černého mlýna), protože tady bychom jistojistě zabloudily…
Bylo to tedy dobrodrúžo. Ale tady dcera ještě neplakala! Naopak si pochvalovala, že se nenudí a že ta hodinová cesta krásně uběhla!
Žít je umění 
Nějak nic „agresivního“ nebo strašidelného nevidím? Že si, nejen labutě, chrání prostor, je vcelku logické a běžné, jako hmyz a pavouci na poli i v porostu (proto je dobré nechodit přes pastviny a v lese dávat pozor, mohlo by to být horší :D ) Zákoutí se strašákem mi přijde hezké – a podobným „roštím“ jako na posledním obrázku si zkracuji cestu k busu. Takže je to, dle mého, o úhlu pohledu :))
Tak jistě, vždycky je to o úhlu pohledu :-)))) To byl koneckonců smysl toho článku :-)) Tak trochu šťouchnutí do těch, kteří vidí bubáky na každém rohu :-) Nicméně labuť agresivní byla, tak jsme se celé skupince radši vyhnuly. Dcera byla vyděšená parádně. Mně to přišlo jako docela dobrá zábava – jen mě trápilo, jestli stihneme ten vlak, jinak bychom udělaly experiment, kam až labutě od svého rybníka po té cestě zajdou. Další dvě hodiny se mi v té vesnici čekat nechtělo. Rybník se strašákem byl ovšem strašidelný dost. A také jsem si říkala, že tou cestičkou chodí rozhodně víc lidí než naší zkratkou do školy, kterou v krátkých kalhotách neprojdeme bez toho aniž bychom byly podrápané od trnů…
A ještě dodám – celá ta cestička prostě působila pochmurně. Už jsem jen čekala, kdy uvidím mrtvolu nebo nějaké druhohorní zvíře. To se musí zažít :-) Už se nedivím, že religionisti spřádají teorie o tom, že pračlověci v džungli měli silně vyvinutý „čuch“ na cokoliv neobvyklé – nebezpečí za každou liánou…
Fuj, z te fotky se strasakem mne uplne naskocila husi kuze :-)
Že jo? A to na té fotce není vidět ten černý přístřešek…. brrrr….
Niektoré zvieratá sú naozaj pokojnejšie, akoby si na našu prítomnosť už zvykli…v nedeľu sme išli z Ba a cez frekventovanú časť na konci mesta si prechádzala pokojne srnka na druhú stranu…vodič ešte musel pribrzďovať , aby mohla prejsť a toto som už videla aj na inej ceste…počujú hluk , prechádzajú si pokojne, akoby dávali najavo tiež svoju dôležitosť. Pritom srnky sú plaché zvieratá. Ja mám fóbiu s hadov, takže ,ak som v nejakom neznámom prostredí, kde je vysoká tráva, už panikárim. :D
Tvoj príbeh mi pripomenulo detstvo …u starých rodičov bola skupinka sliepok a 2 kohúti a tí, ak videli niekoho, kto prechádzal po ceste, hneď útočili a sliepky ich nasledovali, takže bolo mať potrebné rýchle nohy, alebo kuráž. :D :D :D